Jaroslav se na chvíli odmlčel, jako by si to jméno vychutnával, stejně jako víno, jež ještě neokusil. „Vladěna,“ opakoval tiše a usmíval se. „Krásné jméno!“ Dívka se lehce zavrtěla, nejistá z toho, jak na něj zareagovat. „Děkuji,“ odpověděla a tvářila se nenápadně. Respektive snažila se…

Jáchym, sedící naproti, si odkašlal a poklepal na džbánek vína. „Tak na zdraví, ať máme hezký večer,“ navrhl.

„Na zdraví,“ přidal se Jaroslav, aniž by spustil zrak z Vladěny. Když se otočila a asi chtěla odejít, rychle ji zastavil: „Neodcházej, prosím!“ Zůstala stát, ruce sevřené na zástěře: „Potřebujete snad něco ještě?“ optala se nejistě.

„Jenom pár slov,“ odvětil Jaroslav s pokusil se o uvolněný úsměv. „Víš, hledali jsme tě.“

Dívka užasle zamrkala, nevěděla, co si má o jeho slovech myslet. „Hledali? Mě? A proč?“

Jáchym se zapojil, aby rozhovor odlehčil: „Neboj se, nejsme lovci odměn,“ řekl. „Spíš poutníci na cestě za pravdou. A na té cestě jsme narazili na lidi, kteří nám o tobě vyprávěli.“

„O mně?“ zeptala se Vladěna tiše. Její pohled byl plný nedůvěry. Jaroslav přikývl: „Ano, o tobě. Ti lidé tvrdili, že jsi kdysi byla součástí party, která se neživila zrovna moc poctivě. Ale že ses od nich odtrhla. Je to pravda?“

Dívka s sebou trhla a o krok odstoupila. „Já… já nevím, co vám o mně řekli, co bylo, už je minulost. Teď jsem doma, pomáhám rodičům a… s tou partou už nemám nic společného,“ dodala rychle.

„Věříme ti,“ pronesl Jaroslav klidným hlasem. „Ale slyšeli jsme, že se tahle parta zmocnila něčeho, co jim nikdy nepatřilo. Amuletu. A ten kostel že pak vypálili, aby po sobě zahladili stopy.“

„Ale já s tím vypálením nemám nic společného,“ skočila mu do řeči Vladěna a její hlas se chvěl.

„To víme,“ ujistil ji Jaroslav a zvolna vstal, aby si nemyslela, že ji chce zastrašit. „Nejsme tady, abychom tě obviňovali. Ale ten amulet měl velký význam pro ženu, které ho ukradli. Byla to její jediná památka na minulost. Musíme ho najít a vrátit, rozumíš? Pomůžeš nám?“

Vladěna váhala. Její pohled těkal mezi oběma muži. „Ale já nevím, kde ten amulet je,“ řekla nakonec. „Možná jen tuším. Ale slibte mi, že mě do toho nezatáhnete. Už se k nim nechci nikdy vrátit.“

„To ti slibujeme,“ pronesl Jaroslav pevným hlasem. „Stačí nám pro začátek jen vědět, kde je hledat.“

Vladěna váhala, mlčela, nakonec se ale přece nadechla a zašeptala na hranici slyšitelnosti: „Jsou, možná… ještě… v ruinách za starým mlýnem. Měli tam úkryt. Ale jestli to ještě platí, nevím. Já jsem od nich odešla už před několika týdny.“

Jaroslav chvíli mlčel, přemýšlel, co říct. Pohlédl na Vladěnu a klidně řekl: „Můžeš si k nám přisednout? Jen na chvíli, neboj se. Jen bychom chtěli, abys nám o nich něco pověděla.“

Vladěna váhala, zjevně rozpolcená mezi obavami a pocitem, že hochům snad něco dluží. „Nevím, je-li to dobrý nápad,“ zamumlala, ale když Jaroslavův pohled zůstal neústupný, povzdechla si a usedla na kraj lavice.

„Dobře,“ řekla smířlivě. „Ale budu mluvit jen chvíli. Ale pak mě už necháte být, ano?“

Jáchym přikývl a nalil jí trochu vína. „Platí. Tak nám prosím tě řekni, co víš. A začni třeba od Zbyhněva.“

Vladěna přejela očima stůl před sebou a zvažovala, kde začít. „Zbyhněv,“ řekla tiše. „On je jejich šéf. Je ne moc vysoké postavy, není ale ani moc malý, ale má něco divného v pohledu. Je jako šelma. Když se na vás podívá, máte pocit, že ví všechno, co si myslíte.“

Jaroslav přikývl. „Vypadá, že to má pod kontrolou?“

„Vždycky!“ přitakala Vladěna. „Nikdo si na něj netroufne. Ani Čahoun, a ten je pořádně nebezpečný.“

„Čahoun?“ zeptal se se zájmem Jáchym.

Vladěna souhlasně přikývla. „Je vysoký, hubený a pokaždé působil, jako by mu bylo jedno, jestli někomu ublíží. Nebo ho zabije. Dokonce i Zbyhněv ho musel občas krotit. Nikdy jsem se u něj necítila v bezpečí.“

Jaroslav se zamračil. „A co ten třetí?“

„Jmenuje se Vojtěch,“ odpověděla dívka. „Na první pohled na něm není nic zvláštního. Je nevysoký a nevýrazný. Ale když se na něj podíváte blíž, všimnete si jizvy na tváři. Říká se, že ji má z boje s nějakým obchodníkem, kterého přepadli. Možná proto je tak tichý. Myslím, že je ale stejně nebezpečný jako ti ostatní, jen to nedává najevo.“

Jáchym si zamyšleně mnul bradu: „A jak ses k nim vlastně dostala?“

Vladěna se zarazila, zvažovala, má-li to vůbec říct. Nakonec si povzdechla: „Byla jsem hloupá. Když mě otec vyhnal z hospody, utekla jsem. A ti tři to viděli. Neměla jsem kam jít a Zbyhněv mě dostihl a řekl, ať jdu s nimi. Šla jsem… Nevím, snad z hlouposti, nebo ze zoufalství?“

„Chápeme,“ řekl Jaroslav. „Nikdo tě za to nesoudí. Jak dlouho jsi s nimi byla?“

„Jen pár týdnů,“ přiznala Vladěna. „Zpočátku jsem ani nevěděla, co dělají. Byla jsem jen děvče, které hlídalo jejich věci, vařilo jim a dělalo, co řekli. Až pak jsem viděla, co udělali kostelu. A těm lidem… To už jsem nemohla dál. Utekla jsem.“

Jaroslav chápavě přikývl: „To bylo správné rozhodnutí. A teď nám pomáháš, což je víc, než bychom mohli čekat. Je ještě něco, co bychom měli vědět? Něco, co by nám pomohlo?“

Vladěna přemýšlela: „Možná jen, že Zbyhněv nikdy nic neudělá bez plánu. Vždycky má připravený záložní plán… a věřím, že ten amulet a další věci budou dobře schovaný. Budete muset být opatrní.“

Džbánku vína bylo už vidět dno, ale nikdo ho nedoplnil. Místo toho se mezi nimi rozprostřelo ticho, napjaté, rušené jen praskáním dřeva v krbu a vzdáleným hlaholem rozjařených hostů.

Vladěna si přitáhla plášť k tělu. Jako by ji najednou zalil chlad, přestože krb příjemně hřál: „Byla jsem hloupá, když jsem se k nim přidala,“ opakovala si pro sebe. Pohled jí však směřoval k Jaroslavovi, který ji pozorně sledoval.

„Každý může udělat chybu,“ řekl Jaroslav. „Ale teď máš možnost pomoct. Možná tím i napravíš něco, co tě tíží.“

Vladěna se zachvěla: „Kdyby ale zjistili, že jsem vám něco řekla… Čahoun by mě zabil. Ani by nemrkl.“

„Nebudou to vědět,“ řekl Jáchym a jeho hlas byl klidný a pevný. „Nikdo to na tebe nesvede. A my se postaráme, aby už nikomu neublížili.“

Dívka si povzdechla a otřela si dlaně o hrubou látku zástěry: „Zbyhněv vždycky všechno plánoval do nejmenšího detailu. Nic nenechal náhodě, a i když by se zdálo, že šlo o improvizaci, všechno měl vždy promyšlené. Čahoun dělal špinavou práci, zastrašoval, přepadal… Vojtěch jen poslouchal. Ale věřte mi, i on by dokázal bodnout… a bez váhání.“

Jaroslav si vyměnil pohled s Jáchymem a poznamenal: „Vypadá to, že bude těžké se s nimi vypořádat.“

„Musíte být rychlí,“ řekla Vladěna. „Oni nikde nezůstávají dlouho. A jestli je najdete v těch ruinách za starým mlýnem, buďte připraveni na past.“

Jáchym se opřel rukama o stůl, prsty poklepával po dřevě: „Ruiny za starým mlýnem. To je kousek odtud, že?“

Vladěna přikývla: „Asi půlden cesty. Ale musíte jít po lesní cestě. Je těžko přístupná a snadno přehlédnutelná.“

„To nám stačí,“ řekl Jaroslav. „Díky, Vladěno. Slibujeme, že tohle skončíme, a ty už se o ně nebudeš muset bát.“

Dívka se usmála, ale v očích jí zůstával stín obav: „Doufám, že máte pravdu.“

Jaroslav se jí zrovna chystal poděkovat za informace, když do šenku vešel starší muž, následovaný drobnou ženou. Jejich kroky byly rázné a pohledy přísné, jako by už z dálky tušili, že se tu něco děje. Muž měl na sobě zástěru bílou od mouky, žena nesla košík s čerstvým chlebem.

„Vladěno!“ zavolal muž ostrým hlasem.

Dívka sebou trhla, jako by ji přistihl při nepěkném činu, a rychle se otočila k příchozím. „Tatínku… maminko,“ hlesla tiše.

„Co to má znamenat?“ zeptal se muž, hospodský Miroslav Prskavec a přísně přimhouřil oči: „Proč tady sedíš? A kdo jsou ti dva? Nemáš nosit hostům pití?“

Milena, jeho žena, na Vladěnu pohlédla podobně podezřívavě: „Před chvílí jsem tě hledala v kuchyni. Myslela jsem, že jsi šla pro nový džbánek vína. A ty si tu místo toho klevetíš!?“

Jaroslav a Jáchym si mlčky vyměnili pohledy. Jáchym se snažil zachovat chladnou hlavu, zatímco Jaroslav se už nadechoval k odpovědi: „Pane Prskavče, paní Prskavcová,“ oslovil je klidně, ale zdvořile. „Omlouváme se, že jsme vás vyrušili. Vladěna nám jen chvíli dělala společnost. Potřebovali jsme s ní probrat něco důležitého.“

„Něco důležitého? A co by to mohlo být, že byste měli tahat mou dceru od práce?“ zeptal se Miroslav, a jeho pohled byl podezíravý.

„Tatínku, všechno je v pořádku,“ skočila mu do řeči Vladěna, její hlas se však chvěl. „Ptali se na partu Zbyhněva. Chtějí ji najít.“

Milena se zarazila. „Zbyhněv?“ opakovala si pro sebe a zamračila se. „A proč by vás zajímal? Ti lidé jsou nebezpeční.“

Jaroslav se postavil, jeho pohled byl vážný. „Právě proto. Ukradli něco, na co nemají právo. Něco, co patřilo jedné staré ženě. A my ten amulet musíme získat zpět.“

Miroslav se mračil čím dál víc a v jeho pohledu bylo patrné, že pochopil vážnost situace. „A moje dcera vám řekla, kde jej hledat?“

„Ne, jen naznačila,“ odpověděl Jáchym. „Ale bez ní bychom byli úplně ztraceni. Ujišťujeme vás, že jí tím nijak neublížíme.“

Milena si povzdechla, přistoupila k Vladěně a jemně ji pohladila po rameni. „Hlavně dávej pozor, holčičko. Tihle lidé… to nejsou žádní přátelé. Neměla ses k nim nikdy přidávat.“

„Vím,“ odvětila Vladěna, a její pohled byl plný provinění.

Miroslav si mnul bradu a přikývl směrem k Jaroslavovi: „Jestli si myslíte, že je můžete zastavit, zkuste to. Ale pamatujte si, že nechceme mít problémy s lidmi, co by dělali potíže.“

„Rozumíme vám,“ odpověděl Jaroslav. „Postaráme se, abyste se už nemuseli ničeho bát.“

Rodiče Vladěny se otočili a zamířili zpět ke schodům, odkud přišli. Vladěna se zhluboka nadechla a usedla zpátky na lavici: „Děkuji… nechtěla jsem, aby to věděli.“

„V pořádku,“ uklidnil ji Jáchym. „Teď už to ví a my máme, co jsme potřebovali.“

Večer pokročil a na Polnou padla tma. Chladný noční vzduch obtékal kamenné hradby, zatímco v úzkých uličkách osvětlovalo cestu jen několik luceren a světla z oken domů. Z náměstí, v jehož středu stál kostel s farou, se ozýval vzdálený hlahol zvonů. Šenk, který stál vně městských hradeb, byl plný smíchu, zpěvu a charakteristického cinkání korbelů.

Jaroslav a Jáchym, doposud sedící v rohu hospody, se zvedli od stolu. Zaplatili za víno i jídlo a rozloučili se s Vladěnou. Jaroslav pronesl: „Děkujeme ti za pomoc. Nezapomeneme, co jsi pro nás udělala.“

„Dávejte si pozor,“ obrátila se k nim Vladěna a její hlas byl tišší než obvykle. „A hlavně… buďte rychlí.“

„To máme v plánu,“ pousmál se Jáchym. „I ty na sebe taky dávej pozor…“

Když oba opustili hospodu, udeřil je do tváří chladný noční vzduch. Hostinský Miroslav, který je zpoza výčepu pozorně sledoval, si pomalu přehodil plášť přes ramena. Nenápadně a tiše vyšel ven. Strážní, stojící u městské brány, zpozorněli, když Jaroslav a Jáchym zamířili jejich směrem: „Á, konečně jdete,“ zavolal na ně strážný Vítězslav s lehkým úsměvem. „Neměli jste už dávno být na faře?“

„Trochu se to protáhlo,“ odpověděl mu klidně Jaroslav.

Vojtěch, druhý strážný chápavě přikývl, a přitom mu neušlo, že několik kroků za nimi jde Miroslav. „A vy, pane Prskavče, cože jste venku tak pozdě? Že byste měl namířeno do města?“

Miroslav se na moment zarazil, ale rychle se vzpamatoval: „Já jen kontroluji, jestli je všechno v pořádku. Víte, jak to je. Dnes se nedá nikomu věřit.“

Strážní se tiše pousmáli a jeden z nich odsunul těžkou bránu: „Jak myslíte, pane Prskavče. Ale příště si dejte pozor na nohy, abyste si je v těch tmách nezlomil.“

Jaroslav s Jáchymem prošli branou a zamířili přes ztemnělé uličky kolem kostela k faře. Miroslav pořád zůstával několik kroků pozadu a bedlivě je sledoval. Když dorazili k faře, viděl, jak se chlapci vítají s farářem, potřásají si rukama a vcházejí dovnitř.

„Tak tohle je moc zajímavé,“ zamumlal si pro sebe Miroslav a čelo se mu svraštilo. Obrátil se a vyrazil zpátky k bráně.

„Ty se už vracíš?“ ozval se strážný Vítězslav, když hospodský prošel zpět branou.

„Jo,“ odsekl Miroslav. „Jen jsem si něco potřeboval ověřit.“

Když se vrátil do hospody, jeho žena Milena na něj okamžitě pohlédla. „Kam jsi to zmizel?“ zeptala se jej podezřívavě.

„Sledoval jsem ty dva,“ odpověděl Miroslav a opřel se rukama o pult. „Šli na faru. Měli tam schůzku s farářem Bohuslavem.“

Milena přimhouřila oči: „To je zvláštní. Proč by se s nimi farář scházel?“

„To teda nevím,“ odpověděl Miroslav zamyšleně. „Ale mám pocit, že v tom je víc, než se zdá. Ať už dělají cokoli, musíme si dávat pozor.“

Když Jaroslav s Jáchymem vešli do fary, uvítalo je teplo z malého krbu a vůně vosku ze svící. Bohuslav se posadil ke stolu, kde měl otevřenou knihu.

„Už jsem si říkal, jestli se vám něco nestalo,“ pronesl starostlivě.

„Všechno je v pořádku,“ uklidnil ho Jáchym a přisedl ke stolu. Jaroslav zůstal stát, opřen o opěradlo židle.

„Hovořili jsme s Vladěnou,“ začal Jaroslav přímo. „Potvrdila nám, že Zbyhněv a jeho banda se možná stále skrývají v ruinách za mlýnem. Řekla nám, že tam měli svůj úkryt, i když si není jistá, jsou-li tam ještě.“

Bohuslav chápavě přikývl a poklepal prsty na desku stolu: „Ruiny za mlýnem. To místo znám. Je těžko přístupné, málokdo by je tam hledal. Skvělé místo pro někoho, kdo chce zmizet.“

„Vladěna taky řekla, že Zbyhněv je nebezpečný,“ pokračoval Jáchym. „A jeho lidi snad ještě víc. Třeba ten Čahoun… ten prý snad nemá žádné zábrany.“

„To jsem čekal,“ poznamenal kněz. „Ale s těmito informacemi máme šanci. Pokud je najdete, musíte být opatrní. Tihle lidé se nezastaví před ničím.“

„Uděláme, co bude třeba,“ ujistil ho Jaroslav. „Ale teď… myslím, že bychom si měli odpočinout. Zítřek bude náročný.“

„Samozřejmě,“ přikývl souhlasně Bohuslav a ukázal na dveře vedoucí do menší místnosti, kde už byla připravena dvě lůžka. „Odpočněte si. Ráno vás čeká dlouhá cesta.“

Jaroslav a Jáchym poděkovali a odebrali se na kutě. Noc byla klidná, jen občasné houkání sovy nebo vzdálené kroky stráží narušily ticho. Jáchym usnul sotva se jeho hlava dotkla polštáře a spal tvrdě. Jaroslav však měl neklidné sny…

Zdálo se mu o Vladěně. Viděl ji jak jde tmavou uličkou, neklidně se ohlíží přes rameno, jako by ji někdo pronásledoval. Tvář měla plnou strachu. Zničehonic se za ní objevil stín – vysokého, hubeného muže. Napřáhl ruku a uchopil Vladěnu za rameno. Jaroslav chtěl za křičet a varovat ji, hlas mu však selhal. Nemohl se ani pohnout…

Vladěna se otočila, její pohled se setkal s jeho očima… a pak ho náhle zaplavila vlna tmy. Probudil se s trhnutím, dech měl zrychlený. V místnosti bylo ticho, jen měsíční světlo pronikalo dovnitř malým okénkem. Otočil hlavu a viděl, že Jáchym stále spí. Jaroslav si povzdechl a promnul si nervózně tvář: „Je to jen sen,“ zamumlal polohlasně pro sebe. Přesto ho neklid neopustil.

Když první paprsky slunce dopadly na střechy města, noc zvolna ustoupila. Fara se probouzela do nového dne, ozývalo se šustění látky a jemný hluk kroků na prknech podlahy. Jaroslav s Jáchymem procitli svěží, i když Jaroslav měl stále v hlavě matný obraz nočního snu.

„Dobré ráno,“ pozdravil je Bohuslav, když vstoupili do hlavní místnosti. Na stole už je čekal čerstvý chléb, kus sýra a džbán s vodou. „Připravil jsem vám něco k snídani. Potřebujete na cestu sílu…“

„Děkujeme, Otče,“ řekl Jaroslav a přisedl si ke stolu. Jáchym si mezitím nalil vodu a zakousl se s chutí do chleba.

„Máte všechno, co je třeba?“ zeptal se Bohuslav, zatímco je pozoroval.

„Ano, máme,“ odpověděl mu Jáchym s plnými ústy. „Jen doufáme, že nás dnešek nezklame a najdeme, co hledáme.“

„Pokud ne, najdeme jiné stopy,“ poznamenal věcně Jaroslav.

Po snídani se s Bohuslavem rozloučili a vyrazili. Cesta z fary vedla přímo přes náměstí a dál k městské bráně, ta byla stále střežena tou samou stráží. Když se chlapci přiblížili, uviděli Vítězslava a Vojtěcha, jak se chystají opustit svá stanoviště. Byli viditelně unaveni, jejich vrásčité tváře a zívání svědčily o dlouhé noční službě.

„Ráno, pánové,“ pozdravil je Jáchym a kývl hlavou.

„Ráno,“ odpověděl Vítězslav a zamžoural na ně. „Vy už jdete?“

„Ano,“ přikývl Jaroslav. „Míříme k ruinám za starým mlýnem.“

Vojtěch, který si právě přehazoval přes rameno plášť, se na okamžik zastavil: „Tak to máte před sebou řádný kus cesty. Ale slyšeli jsme od Otce Bohuslava, že to není jen tak ledajaký výlet.“

„Je to důležité, ano…“ potvrdil Jaroslav. „Musíme najít ty, kdo ukradli amulet.“

„Tohle město by bylo lepší bez takovýchto lidí,“ poznamenal Vítězslav. „Hodně štěstí! A dejte si pozor, Zbyhněv a jeho banda jsou nebezpeční.“

„Díky, budeme opatrní,“ ujistil ho Jáchym.

Strážní ustoupili a uvolnili chlapcům cestu, ti vyšli branou ven. Polná se ještě probouzela za nimi, zatímco se před nimi otevíral pohled na polní cestu, směřující ke starému mlýnu. Slunce stoupalo nad horizontem a jejich stíny se protahovaly.

Na druhé straně Českého království, v mlýně ukrytém mezi kopci a lesy, se pomalu probouzela Doubravka. Slunce teprve začalo pronikat mezi stromy, které vrhaly dlouhé stíny na mlýn, kde žila se svou babičkou. Doubravka otevřela oči a chvíli ležela na slamníku, zabalená do staré vlněné deky. Hlavou jí probíhaly vzpomínky na Jáchyma. Kde je mu asi konec? Pamatovala si každé jeho slovo, každé gesto. Na rozdíl od jiných poutníků, kteří jejich vsí prošli, měl Jáchym laskavý pohled a pevný hlas, který ji uklidňoval. Byla to i jeho odvaha, co jí dávala naději, že jednou znovu uvidí amulet, který pro její babičku tolik znamenal.

„Vrátí se,“ zašeptala si tiše pro sebe a opřela se lokty o letitou dřevěnou lavici u okna. Podívala se na les za mlýnem, který se ztrácel v ranní mlze.

Babička mezitím přikládala dřevo do ohně a vrhla na ni koutkem oka jemný úsměv: „Ty na něco myslíš, že, děvče?“

Doubravka se otočila a trochu se zarděla: „Na nikoho. Teda vlastně ano, na Jáchyma,“ přiznala nakonec.

Babička si povzdechla, ale její pohled zůstal laskavý: „Víš, že jeho cesta je plná nebezpečí. Ale když řekl, že se vrátí, myslím, že to myslel vážně. Ten chlapec má v sobě něco zvláštního.“

Doubravka přikývla a pevně sevřela dlaně v klíně: „Já vím. A věřím mu. On ten amulet najde. Určitě, já to cítím.“

Pak se zvedla, upravila si šátek na hlavě a pustila se do příprav na nový den. Věděla, že Jáchym je teď daleko, přesto měla zvláštní pocit, že na ni možná myslí stejně, jako ona na něj.

Jaroslav a Jáchym kráčeli po úzké luční cestě, která vedla k ruinám mlýna. Vysoká tráva se kývala v jemném ranním vánku, kolem se rozléhalo cvrlikání ptáků a občas zašustila drobná zvěř. Slunce se pomalu zvedalo nad obzor a stíny se prodlužovaly. Oba mladí muži šli, mlčeli, ztraceni ve vlastních myšlenkách, v očekávání příštích událostí.

Mezitím hostinský Prskavec zamířil ke kostelu. Jeho kroky byly rozhodné, ale kdesi uvnitř jej obcházela nejistota. Nedokázal pochopit, proč by kněz Bohuslav měl cokoli společného s těmi dvěma cizinci. Jakmile dorazil na faru, zaklepal na těžké dřevěné dveře.

„Jen pojďte dál,“ ozval se zpoza dveří Bohuslavův hlas.

Miroslav vešel a rozhlédl se po místnosti. Kněz seděl u stolu, před sebou rozevřenou knihu. Zdvihl od ní zrak a pousmál se: „Pane Prskavče, co vás sem přivádí, tak brzy?“

„Musím se vás na něco zeptat,“ spustil Miroslav bez okolků. „Ti dva cizinci, co byli u nás v hospodě… Proč jste se s nimi setkal? Co jsou zač?“

Bohuslav si povzdechl a pokynul Miroslavovi, aby usedl: „Vaše zvědavost je pochopitelná, nemusíte se však obávat. Ti muži nejsou žádní zloději ani darebáci. Jsou to poutníci a hledají něco velmi cenného.“

„Co tím myslíte?“ otázal se Miroslav podezřívavě.

„Amulet,“ řekl kněz. „Byl odcizen z kostela během útoku. A má nesmírnou hodnotu pro ženu, která jej vlastnila. Patří k její rodinné historii, a ti dva se rozhodli, že ho najdou a vrátí, kam patří.“

Miroslav se odmlčel, jako by vstřebával knězova slova: „To je všechno?“

„Je to vše, co potřebujete vědět,“ odpověděl Bohuslav klidně, avšak rozhodně. „Jsou tu, aby pomohli, ne aby uškodili. Buďte klidný…“

Hostinský Miroslav přikývl, že chápe, v jeho pohledu byl ale stín pochybností: „Doufám, že máte pravdu. Ale jestli se něco pokazí, budu vás držet za slovo, Otče.“

„Nic se nepokazí, Miroslave,“ odpověděl Bohuslav pevně.

Prskavec vstal a zamířil ke dveřím. Když odcházel, mumlal si pro sebe: „Amulet… Tak o tohle tu jde.“

Miroslav se vrátil domů a zavřel za sebou těžké hospodské dveře. Chvíli zůstal v tichu, jako by zvažoval, co dělat dál. Pak se napřímil a zamířil ke kuchyni, kde zrovna Vladěna chystala džbán s vodou.

„Vladěno,“ oslovil ji vážně, ale laskavě současně.

Dívka se otočila a trochu se zarazila, neunikl jí výraz v otcově tváři. „Ano, tatínku?“

Miroslav usedl ke stolu a ukázal na volnou židli proti sobě: „Pojď sem na chvíli, potřebuji se tě na něco zeptat.“

Vladěna odložila džbán a pomalu usedla: „Stalo se něco, tatínku?“

Ten nějakou chvíli mlčel, než promluvil: „Byl jsem za Otcem Bohuslavem. Řekl mi o těch dvou cizincích, a o jejich úkolu. O amuletu. Vysvětli mi to, o jaký amulet jde? A kde se vzal?“

Vladěna si slyšitelně povzdechla a sklopila zrak. Tušila, že ten rozhovor jednou přijde, přesto ji ale překvapil. „Ten amulet patřil jedné ženě,“ začala zvolna. „Byla to už stará paní. Byli v kostele na mši, když je přepadli Zbyhněv a jeho lidé. Kostel vypálili, a ten amulet jí sebrali.“

Miroslav přimhouřil oči. „Když to provedli, ty jsi byla s nimi??“

„Ne,“ odpověděla rychle Vladěna a hlas se jí chvěl. „Netušila jsem, čeho jsou schopní a co všechno dělají, když jsem se k nim přidala. Vzali mě mezi sebe, když jsi mne tenkrát vyhnal z hospody. Myslela jsem, že mi pomůžou. Ale pak jsem poznala, co jsou zač. Viděla jsem jak kradou, lžou, a…“ Tady se jí hlas zastavil… Zvedla pohled k otci, oči zality slzami: „Proto jsem utekla. Nechtěla jsem být jako oni. Nechtěla jsem dělat ty hrozné věci.“

Miroslav se opřel lokty o stůl a dlouze na ni hleděl. Nespouštěje z ní zrak, nakonec si povzdechl a na znamení souhlasu přikývl: „Udělala jsi dobře, že jsi od nich odešla,“ vyšlo mu z úst na hranici slyšitelnosti. „Věděl jsem, že jsi lepší, než jsem si mnohdy myslel. Odpusť, že jsem tě tehdy vyhnal. Měl jsem ti víc věřit…“

Vladěna se na něj usmála, i když jí po tvářích stékaly slzy: „Měla jsem své chyby, tatínku. Ale snažím se všechno napravit.“

Miroslav povstal, obešel stůl a objal ji: „Co bylo, necháme od této chvíle za sebou. A uděláme všechno pro to, aby se ti darebáci už nevrátili.“

Slunce se zvolna stoupalo oblohou, den pokročil. Jaroslav s Jáchymem kráčeli už řadu hodin. Zastavili se až u studánky, která tiše zurčela u cesty. Usedli na starý pařez. Napili se a rozdělili si kousek chleba a sýra, který si nesli s sebou.

„Je tu klid,“ poznamenal Jáchym, když se rozhlédl po okolí. „Je to zvláštní, že tady někde číhá banda, jako je ta Zbyhněvova…“

„Klid před bouří,“ poznamenal Jaroslav a zakousl se do chleba. „Aspoň víme, že jdeme správně.“

V tu chvíli zpoza ohybu cesty vystoupil pocestný – starší muž s šedivými vlasy, v ruce hůl, pytlík přes rameno. Byl zjevně unaven, přesto měl v pohledu přívětivý výraz. Spatřiv je stanul, pohlédl na oba a pozdravil: „Dobré poledne.“

„Dobré poledne,“ odpověděl Jaroslav. „Nejspíš máte cestu až do Polné, že?“

„Ano,“ kývl na souhlas neznámý. „A vy, nemýlím-li se, jdete k těm starým ruinám za mlýnem. Je to tak?“

Jáchym přimhouřil oči: „Jak tohle víte?“

Muž se vesele zazubil a pokrčil rameny: „Slyšel jsem, že tudy občas někdo míří. Říká se, že tam nikdo nemá co dělat, nechce-li si vykopat hrob. Jste-li odvážní, nebo blázni, pak vězte, že jdete správně. Pokračujte tudy a po poledni dorazíte k lesu. Narazíte na úzkou pěšinku, skoro zarostlou. Dovede vás až k cíli.“

Jaroslav poděkoval: „Díky za radu, vaše slova si zapamatujeme.“

„Hodně štěstí,“ popřál jim starý muž a šel dál svou cestou.

Odpoledne Jáchyma a Jakuba zastihlo na kraji lesa. Vysoké smrky a rozložité duby čněly k nebi, jejich větve zastiňovaly zem. Tam, kde cesta končila, opravdu začínala sotva znatelná pěšina, zarostlá mechem a kapradím. Táhla se do tmy lesa, který vypadal neproniknutelně.

„Tak tady to je, stařík měl pravdu,“ konstatoval Jáchym a stanul na kraji. „Vypadá to, že už nejsme daleko.“

Jaroslav hleděl na pěšinu, která se vinula mezi stromy a ztrácela se mezi nimi: „Myslím, že odtud už to nebudeme mít snadné. Musíme být ve střehu, musíme být opatrní…“

Oba mladí muži na sebe pohlédli, kývli na souhlas a vykročili po cestě, táhnoucí se do lesa.

Pokračovali po ní dál a dál. Zarostlá pěšina se vinula mezi hustým stromovím. Les byl stále tmavší, klid rušilo jen občasné zapraskání větve pod jejich nohama, občas zaznělo vzdálené zakrákání vrány. Jáchym se zastavil a zdvihl z jehličí silnou větev.

„Tu si vezmu,“ poznamenal a přejel maně prsty po jejím povrchu, jakoby kontroloval, je-li dost pevná. „V tomto lese se může hodit, tady se může stát cokoliv.“

Jaroslav přikývl, sehnul se a také si našel podobnou větev: „Je lepší být připravený,“ poznamenal a pevně ji sevřel v prstech.

Chlapci postupovali dál, obezřetně našlapovali a byli neustále ve střehu. Až se konečně před nimi objevil mezi stromy náznak starého zdiva. Kamenné ruiny byly porostlé mechem a kapradím, jejich zbytky čněly proti šedé obloze.

„To bude ono,“ otočil se Jakub k Jáchymovi a ukázal rukou k ruinám.

Z jednoho místa stoupal slabý proužek kouře. Muselo to být z ohniště, ukrytého za zdí. Oba muži se tam potichu, opatrně přibližovali, každý z jiné strany. Přikrčili se u zdi a nahlédli dovnitř. U ohně seděl mladý muž, zhruba stejně starý, jako oni. Byl hubený, nevýrazný, ale jeho tvář hyzdila výrazná jizva. Byl to Vojtěch – jeden z členů Zbyhněvovy bandy. Přikládal dřevo na oheň a něco si neznatelně mumlal pod vousy.

Jaroslav gestem naznačil Jáchymovi, aby zůstal, kde byl a opatrně vykročil. V tu chvíli ale Vojtěch zpozorněl. Zvedl hlavu a jeho pohled se setkal s Jaroslavovým.

„Kdo je tam?“ zvolal ostře a vyskočil na nohy.

Jáchym vyrazil zpoza zdi ve stejnou chvíli, ale Vojtěch byl rychlý. Vytáhl kus hořícího dřeva z ohně a vrhl se na ně. Rozpoutal se boj. Vojtěch byl sice menší postavy, ale pohyboval se rychle a jeho údery byly přesné. Jáchymovi se podařilo odrazit první jeho útok, další rána ho však zasáhla do ramene a srazila k zemi.

Jaroslav naštěstí nezaváhal a přiskočil. Jeho rána větví zasvištěla vzduchem a zasáhla Vojtěcha do paže. Ten zakolísal, ale v mžiku se otočil a pokusil se Jaroslavovi ránu oplatit.

„Jáchyme!“ křikl Jaroslav, zatímco odrážel další úder.

Jáchym se vzpamatoval, sevřel svou větev a zaútočil z druhé strany. Vojtěch byl obratný, proti dvěma však neměl šanci. Jaroslav našel příležitost a tvrdě udeřil Vojtěcha do hlavy. Rána to byla přesná.

Vojtěch zasténal, ztratil rovnováhu a klesl k zemi. Ležel bez hnutí, omráčen. Jaroslav i Jáchym stáli nad jeho tělem, oba udýchaní, bušila jim srdce.

„Tak tohle bylo těsné,“ řekl Jáchym a otřel si čelo. Jaroslav přikývl, nespouštěje zrak z bezvládného těla na zemi. „Ale máme ho. Teď ještě zjistit, kde jsou ostatní.“

Jaroslav a Jáchym po krátkém oddechu začali s prohlídkou tábořiště bandy. Vojtěch ležel bezvládně na zemi, omráčený, ale oba chlapci byli přesto ostražití. Oheň zvolna dohasínal, dřevo žhnulo a slabě praskalo.

„Musíme zjistit, co tu nechali,“ řekl Jaroslav a obcházel ohniště. Jáchym prohledával malé plátěné zavazadlo, jež našel u zdi. Uvnitř byly kusy starého oblečení, pár drobných mincí a pergamen. Opatrně ho rozvinul a přelétl pohledem po písmenech.

„Podívej na tohle,“ zavolal na Jaroslava a podal mu pergamen. Jaroslav zprávu četl nahlas: „Vojtěchu, tvoje služby už nepotřebujeme. Zdržoval bys nás. Jdeme dál bez tebe. Nehledáš-li si jiný osud, zůstaň, kde jsi. Z.“

„Čili Zbyhněv,“ řekl si pro sebe Jaroslav a sevřel pevněji listinu.

„Odhodili ho jako nepotřebnou věc. To ale znamená, že jsou pryč. A amulet vzali s sebou,“ zklamaně dodal Jáchym.

Hledali dál. Kousek opodál našli malou dřevěnou truhlu. Jaroslav ji otevřel, obsahovala několik starobylých cetek – zlaté prsteny, rozbité řetízky, pár drobných mincí. Amulet mezi nimi nebyl.

„Takže nic,“ povzdechl si Jaroslav. „Musíme se vrátit do Polné. Ohlásíme, co se stalo, stráž tohle místo vyčistí.“

Do města dorazili v podvečer. Vítězslav a Vojtěch, strážní, stáli na svém obvyklém místě u brány. Když spatřili přicházející poutníky, okamžitě jim vyšli vstříc: „Jak to šlo?“ zeptal se Vítězslav.

„Našli jsme jednoho z nich,“ odpověděl Jaroslav. „Vojtěcha. Omráčili jsme ho a nechali na místě. Zbyhněv a zbytek party odešli, ale něco tam nechali. Našli jsme dopis, který potvrzuje, že se Vojtěcha zbavili.“

„Kde je teď?“ zeptal se druhý ze strážných, Vojtěch.

„Leží omráčený v ruinách,“ odpověděl Jáchym. „Radši tam pošlete lidi, aby ho odvezli do šatlavy. Máte důkazy, které ho pojí s partou.“

Vítězslav přikývl a kývl na další strážné, kteří právě přicházeli vyměnit hlídku: „Pojďte se mnou. A vy dva si běžte odpočinout.“

Jaroslav a Jáchym se vrátili na faru, kde na ně čekal Otec Bohuslav. Když mu vše převyprávěli, jeho čelo se starostlivě svraštilo: „Že Zbyhněv odešel, může znamenat dvě věci,“ řekl. „Buď se přesunují jinam, a nebo mají větší plán.“

„V každém případě amulet stále nemáme,“ povzdechl si Jaroslav. „Alespoň jsme ale přerušili jejich pobyt v ruinách. Vojtěcha už nebudou mít po ruce.“

„Dobrý začátek,“ uklidnil je Bohuslav. „Teď si odpočiňte a připravte se. Ještě to neskončilo.“

Dostavil se večer a na faru padl klid. Jaroslav a Jáchym usedli k prostému jídlu, které pro ně Otec Bohuslav připravil – teplou polévku a chléb. Slova byla tentokrát zbytečná, každý se ponořil do svých myšlenek. Z dnešního dne zůstalo příliš mnoho napětí i nezodpovězených otázek.

Po jídle se Jaroslav zvedl a zamířil směrem k okénku. Byla tichá, klidná noc, hvězdy zářily na nebi a Polná se ponořila do spánku. Klid rušily jen vzdálené kroky strážných a občasné zakrákání.

„Měli bychom se pořádně vyspat,“ pronesl Jáchym a protáhl se. „Zítřek bude dlouhý. Ten Vojtěch asi nebude mluvit jen tak.“

Jaroslav souhlasně přikývl a otočil pohled do místnosti: „Máš pravdu. Potřebujeme být připraveni. Alespoň máme kde začít.“

Když chlapci ulehli, v místnosti se rozhostilo ticho, které přerušovalo jen praskání dřeva v malém krbu. Jaroslav ještě dlouho nespal a hleděl do stropu, v myšlenkách se vracel k tomu, co jim Vojtěch možná řekne. A v koutku duše cítil, že se blíží něco velkého.

Za okny fary se rozprostírala klidná noc, stejně jako tiché napětí, které jakoby viselo ve vzduchu…