Oba lapkové dorazili k večeru na předměstí Jihlavy. Cestou míjeli nízká hornická stavení a překonávali spousty bláta. Všude se pohybovali muži obtěžkáni rozměrnými vaky, ženy s dětmi i havíři, kteří se unaveni vraceli z šachet. Zbyhněv s Čahounem zabočili do jedné z osad, kde se mezi nakloněnými letitými staveními krčila hospoda s vyřezávanou vývěsní deskou.

Vstoupili. Vzduch v šenku byl nasycen kouřem a pachem alkoholu. Skoro zalapali po dechu. Peněz měli oba z posledního lupu dostatek, věděli však, že jim dlouho nevydrží. Objednali si jen džbán piva a pečené maso s chlebem a cibulí. Usedli do kouta, mlčky jedli a pozorně naslouchali.

Po chvíli se u vedlejšího stolu rozkřikl jeden z havířů, který už měl zjevně vypito: „Bohatá žíla, říkám vám! Takovou jsem ještě neviděl. Jestli to tak půjde dál, do zimy budeme všichni boháči!“ Jeho společníci kolem stolu se smíchem přikyvovali.

Zbyhněv s Čahounem na sebe nenápadně pohlédli. Zbyhněv vstal, jako by šel jen tak mimochodem pro další pivo, a nenápadně navázal z havířem hovor: „Slyšel jsem tě, příteli… to musí být štěstí. Není u vás práce pro silné chlapy? Ruce máme silně, a dřiny se nebojíme.“

Havíř oba přejel pohledem a hlučně se zasmál. Potom potřásl hlavou a zvedl svůj džbán: „Práce by tu byla. Jen nevím, máte-li na ni žaludek… Šachta bere každého, ale málokoho pustí zpátky.“

Utřel si ústa do umolousaného rukávu, dopil a s opileckým chechotem pravil: „Ruce? Ty máš,“ poklepal Zbyhněvovi na rameno a zajel pohledem k Čahounovi… „a tenhle má dokonce ramena jako medvěd. Bůh ví, že takové chlapy ve štole potřebujeme. Přijďte zítra časně ráno, u dolu vás zapíšou a hned vás pošlou na šichtu.“

Zbyhněv se pousmál: „A to my rádi. Člověk si musí na svůj chléb vydělat, že?“ V koutku očí mu však plál jiný oheň než pouhý hlad po práci.

Čahoun mlčel, s hraným nezájmem seděl opodál a pomalu žvýkal sousto masa. Když se oslovený havíř konečně odbelhal k dalšímu stolu, naklonil se Čahoun blíž: „Viděl jsi to? Sami nás zvou do díry! Zítra se konečně dozvíme, kudy chodí, co hlídají a kde schovávají vytěženou stříbrnou rudu.“

„Jen klid, nepředbíhej,“ sykl Zbyhněv, ale koutky úst mu cukaly: „Nejdřív to obhlédneme, pak si všechno promyslíme. Jen hlupák bere hned, rozumný počká na správný čas.“

Jak noc houstla, osazenstvo hospoda řídlo. Zbyhněv s Čahounem už chtěli vstát a jít hledat, kde dnes hlavu složí, když se k nim opět přitočil havíř, s nímž před chvílí vedli řeč. Nos měl zčervenalý, oči podlité a jazyk rozvolněný alkoholem: „Hele, chlapi,“ zahučel a položil lokty na stůl, „vidím, že jste tu noví. Nocleh teď budete shánět marně, všechny chalupy už jsou obsazené a za stěnou vás hostinský přespat nenechá. Ale mám v osadě kůlnu se slámou. Pokud jí teda nepohrdnete, přenocujte u mě. Ráno stejně brzy vstávám na šichtu, tak aspoň půjdeme spolu.“

Zbyhněv nasadil výraz vděku a souhlasně kývl: „To bychom neradi odmítli. Člověk se hned cítí líp, když má kam složit kosti.“

Čahoun jen cosi nesrozumitelného zabručel a zvedl džbán k poslednímu loku.

Havíř se zvedl, zavrávoral a vedl oba ven, kde je ochladil noční vzduch. Cestou míjeli nízké chalupy, mezi nimi se táhly pruhy tmavých polí a z dálky slyšeli rázy kovárenských kladiv. Došli k menší dřevěné boudě na kraji osady. Uvnitř to vonělo slámou, avšak čpělo potem, byla tam ale přikrývka a sucho na spaní.

„Tady,“ kývl havíř rukou. „Zítra před svítáním vás vzbudím. A pak… do jámy, chlapi.“

Když za ním zaklaply dveře, Zbyhněv i Čahoun se složili do slámy. Dlouho však nespali – v hlavách jim hučelo vypité pivo… a ještě víc myšlenka, že zítra stanou na prahu toho, kvůli čemu do Jihlavy přišli.

Ráno se havířská osada probouzela ztěžka, s mnoha kouřícími ohništi a pachem mokré hlíny. Stanislav, který jim večer nabídl nocleh, je vzbudil dřív než kohouti stihli zakokrhat: „Vstávejte, chlapi,“ promluvil k nim přívětivě, ale bez slitování, „čeká nás šichta, a na šachtě se s opozdilci nikdo nemaže.“

Podal jim džbán s vodou a okoralý chléb. Oba lapkové jedli mlčky, v koutcích úst jim ještě doznívala chuť včerejšího piva.

Nato je vyzval k následování. Cesta k šachtě byla neobyčejně rušná: muži s černýma mozolnatýma rukama si nesli přes ramena své krumpáče, kola jejich vozíků skřípala, v dáli se otáčel rumpál a z jeho lana stoupala pára od vlhké země.

Stanislav je přivedl k jinému nízkému domku, kde je už vyhlížel starší havíř. „To jsou ti dva, co sháněli práci,“ ukázal na Zbyhněva a Čahouna. „Práci mají – aspoň zatím.“

Místní kovář, podsaditý muž s mohutnými širokými rameny, jakoby z dubového dřeva jim bez dlouhých řečí podal starší sekyru a dvouruční pilu: „Výdřevu potřebujeme neustále,“ zahučel a ukázal na hromadu kmenů: „Řežte, štípejte. Žádná sláva to není, ale bez vás by se chodby zřítily.“

Zbyhněv si s neobratně skrývaným úšklebkem otřel čelo, Čahoun kontroloval ostří sekery. Nebyli zvyklí na poctivou práci, ale věděli, že teď se musí snažit dokonale sehrát roli, aby se dostali blíž k tomu, co je zajímalo především.

A tak začali. Zaskřípěly první tahy pilou, zazněly první údery sekery do kmenů. Vůně pryskyřice se mísila s potem a vzdáleným duněním, jež vycházelo z nitra země. Zubaté ostří pily se s drnčením zakusovalo do vlhkého dřeva, sekyra se nořila do vláknitých kmenů. Na chvíli oba zapomněli na lupy a úskoky – teď byli jen dvě anonymní postavy mezi ostatními, ztracené v rytmu šachty sv. Jiří.

Nízké ranní světlo dopadalo úzkým okénkem do místnosti na faře. Na stole voněl čerstvě upečený chleba a miska s medem. Kněz Bohuslav usedl s chlapci, ruce složené před sebou. Chvíli je pozoroval, než k nim promluvil: „Pán vám dopřeje sílu na cestu, chlapci,“ pronesl tiše a skoro otcovsky. „Ale pamatujte si – někdy slovo pronikne hlouběji než čepel.“

Jaroslav se pousmál a kývl na znamení souhlasu: „Víme, otče. Ale někdy člověk musí být připraven na oboje.“ Jáchym rovněž přikývl a potřel si chléb medem, mlčky naslouchaje.

Když dojedli, vyšli do čerstvého jitřního vzduchu. Před městskou branou je očekávali Vojtěch a Vítězslav, strážní. Opíraje se o halapartny pozorovali probouzející se město: „Tak co, už se chystáte?“ otázal se Vojtěch.

„Jo,“ odvětil Jaroslav. „Naším cílem je Jihlava. Máme stopu, která nás tam vede.“
Vítězslav chápavě přikývl: „Není to lehká cesta. Ale když víte, co hledáte, snad dojdete. My zatím dáme zprávu veliteli, že jdete tím směrem.“

Chlapci se s díky vydali k hospodě U Prskavce. Usedli ke stolu a po krátkém pozdravu Jaroslav začal: „Včera jsme mluvili s Vojtěchem – bývalým členem bandy. Řekl nám, kde se asi mohou nacházet Zbyhněv a Čahoun. A protože je dobře znáte, chtěli jsme, abyste věděli, kam půjdeme.“

Miroslav se krátce zamyslel a přikývl: „Ano, rozumím vám. Ale buďte obezřetní, ti dva se mi nezdají a mohou být nebezpeční.“ Vladěna se sotva znatelně pousmála a v očích se jí zračila obava, ale i jistá hrdost. Pochopili, že cesta, která je čeká, bude složitá. Také ale, že kluci půjdou s rozmyslem a že šachty, kam se chystají, jsou jen první zastávkou jejich plánu.

Oba chlapci vyrazili z Polné časně zrána. Slunce teprve stoupalo nad střechy, a vrcholky věží a hradeb se ztrácely v mlžném oparu. Cesta vedla přes pole a luka, lesy se zdály být skoro na dosah ruky, ale byly daleko. Tu a tam potkali pocestné, ploužící se po stezce, nebo povozy naložené senem a obilím. Nikdo s nimi ale nehovořil – jen se minuli, jejich kroky se ztrácely ve zvucích otáčejících se kol vozů a klapotu koňských kopyt.

Okolní krajina byla klidná, občas sem dolehl ptačí zpěv nebo rachot mlýnského kola v dáli na řece. Cesta se klikatila mezi stromy a přestože byla dlouhá, oba kluci cítili, že se stále víc vzdalují od jim známého světa a blíží se tam, kde se budou muset spoléhat jen na sebe. Když slunce stálo vysoko nad hlavou, dorazili konečně do Žďárku, nevelké vísky.

Hostinec u cesty vyhlížel sice skromně, ale byl příjemný. Po letmém obhlédnutí místnosti si sjednali ubytování a usedli ke stolu k večeři. Kolem nich voněla polévka a pečené maso, a tak na chvíli zapomněli na vážné myšlenky. Všimli se, že je z kouta pozoroval neznámý dobře oblečený muž, který po chvíli přišel k jejich stolu. Jaroslav s Jáchymem si vyměnili pohledy, poněkud napjatí. Hostinský se jen pousmál a pokrčil rameny: „To je jeden z bohatých sedláků v kraji. Často sem chodí, je to klidný chlap. Ale pozor, občas se vyptává víc, než je zdrávo.“

Neznámý k nim přisedl a kluky nenápadně pozoroval. V minulosti už viděl Vladěnu v hostinci U Prskavce a pamatoval si i její rodinu. Teď sledoval, jak si ti dva mladíci vyměnili pohledy a v očích se mu zračil lehký zájem – snad pouhá zvídavost, možná ale i něco víc.

„Dobrý večer,“ pozdravil. „Mé jméno je Bohdan. Před pár dny jsem vás viděl v hospodě U Prskavce. Mluvili jste tam s hostinským a jeho dcerou. Protože vás neznám, zajímalo mě, co děláte v našem kraji.“

Jaroslav s Jáchymem na sebe pohlédli a napětí mezi nimi stoupalo, když Bohdan pokračoval dál: „No, víte, Vladěna… ta dívka, s jejíž rodinou jste se bavili… líbí se mi. Dokonce jsem i zvažoval, že bych si ji vzal za ženu.“

Jaroslav se zhluboka nadechl, ale nedal na sobě navenek nic znát: „My… hledáme dva lapky a ukradený amulet,“ řekl opatrně. „Vladěna s nimi byla, znala je však jen krátce… a když jsme ji vyhledali, řekla nám, co ví. Proto jsme sem přišli, abychom tu pokračovali v pátrání.“

Bohdan přikývl na souhlas a pozorně mlčky pozoroval jejich tváře: „Takže Vladěna vám pomohla. Zajímavé… Ale jasné, chápu, že budete muset postupovat velmi opatrně.“

Kluci přikývli a dál se věnovali večeři, když Bohdan polohlasem opatrně promluvil: „Takže ten amulet… vy tvrdíte, že patřil jedné staré paní?“

Jaroslav přikývl na souhlas: „Ano, byl jí uloupen během vypálení jednoho kostela. A tu nekalost provedl jistý Zbyhněv.“

Bohdan se na okamžik zarazil a jeho pohled ztuhl: „Zbyhněv… to jméno je mi povědomé,“ řekl nakonec tiše. „Podle povídání… a to by mohlo být vážné.“

Jáchym dodal: „Jeden z té bandy, jakýsi Vojtěch, právě bručí v polenské šatlavě a v dohledné době ho čeká soud. A od něj jsme zjistili, kde by Zbyhněv mohl být.“

„Ví o tom ale i místní farář a dva městští strážní,“ doplnil ho Jaroslav, „ti jsou našimi přáteli a budou situaci ve městě sledovat.“

Bohdan opět přikývl a s vážným výrazem zvolal: „Děkuji vám za opravdu cenné informace. Vážím si toho…“ Zvedl se od stolu a pohledem ukázal na hostinského: „I tohle je na mě.“ Vyňal svůj měšec a zaplatil útratu za všechno, co kluci snědli a vypili. Ti na sebe pohlédli, nato se zvedli od stolu a odešli do připraveného pokoje.

Večer se utišil, hostinec ztichl, když se oba mladíci ukládali k spánku. Přemýšleli, co je čeká následující den. Když ulehli, ticho hostinského pokoje je obklopilo jako měkký teplý plášť.

Jáchym ležel na slamníku, rukama si podepřel hlavu a nahlas přemítal: „Řekli jsme mu snad víc, než jsme měli?“ šeptal si pro sebe. Obavy z toho, co všechno Bohdan mohl pochopit, mu nedávaly klidu. Každý detail o amuletu, o Vojtěchovi a o bandě, by snad neměl nikoho zbytečně znepokojovat…

Jaroslav, ležící opodál, rovněž přemítal o Bohdanových slovech. Myšlenka, že by ten muž pojal Vladěnu za ženu, ho tížila u srdce. Vladěna se mu totiž líbila. Nesnášel ten pocit bezmoci, kdy nemohl dát slůvkem najevo, jak ho to znepokojuje, že i pouhé pomyšlení na Bohdanovu možnou blízkost k Vladěně ho nenechává v klidu.

Chlapci leželi mlčky, každý ponořen do svých myšlenek, přesto splynuli ve společném vědomí, že zítřek bude dalším krokem na jejich cestě. Představovali si ji přes louky a lesy, a dobrodružství, které je čekají… stopy, které je snad povedou dál.

Večer v Polné zvolna končil a s ním se ke konci blížila i služba městských strážných, Vojtěcha a Vítězslava. Ti spolu vyšli z brány a kráčeli domů tichou potemnělou ulicí. Po chvíli potkali Bohuslava, kněze, vracejícího se od svých povinností: „Dobrý večer přeji, chlapci,“ pozdravil je. „Dobrý večer, Otče,“ odpověděli mu mužně, avšak s opatrným úsměvem. Po chvilce jejich rozhovor pokračoval: „Velitel městské stráže je informován,“ řekl Vítězslav. „Oba mladíci jsou na cestě do Jihlavy. A soud s Vojtěchem bude brzy.“

Bohuslav přikývl a odpověděl: „Budu připraven. A děkuji, že jste mě informovali.“

Strážní s úklonou pokračovali, míříce k domovům. Kněz chvilku stál na prázdné ulici a přemýšlel, kterak se situace kolem dvojice mladých kluků vyvine. Pak se i on zvolna vydal k faře.

V malé světničce mlýna mihotavě plápolala jediná svíčka. Doubravka seděla na nízké lavici a pozorovala její plamen, zatímco v duchu přemítala o Jáchymovi: „Kde asi teď může být?“ mumlala si pro sebe. Její pohled se střetl s babiččiným, sedící naproti a vrásčitýma rukama hladící stůl.

„Modleme se, moje drahá,“ pronesla stará žena velice tiše. „Ať je ochráněn, ať je v bezpečí.“

Na chvíli se ponořily do ticha, naslouchaly šumění větru za okenicemi a občasnému zapraskání ohně v kamnech. Pak Doubravka svíci sfoukla. Plamínek zmizel a tma se rozprostřela po světnici. Noc nad celým královstvím pohltila krajinu, jen měsíc a hvězdy střežily spánek všech, kdo byli na cestách i doma.

Ráno se chlapci probudili do studeného světla, které se líně plížilo přes okenice hostince ve Žďárku. Slunce teprve stoupalo nad střechy vesnických stavení a svítilo na prašnou cestu a lesklé listoví stromů kolem.

Po rychlé snídani Jaroslav s Jáchymem opustili hostinec a vydali se k Jihlavě. Cesta ubíhala přes louky a nevysoká návrší, tu a tam zmizela mezi stromy a potoky.

Myšlenky obou hochů byly smíšené. Jáchym neustále přemítal o Bohdanovi, zda náhodou neprozradili víc, než měli, a zda je to případně neohrozí. Jaroslav měl naopak v hlavě Bohdanovu poznámku o Vladěně a tíha myšlenky mu bránila v soustředění.

Přesto krok za krokem postupovali vpřed, u vědomí, že je čeká náročný úkol – jít bandě ve stopách, dostat se k šachtám a zjistit, kde by mohl být ukryt zcizený amulet. Polná i její věže jim už dávno zmizely za zády, před nimi se otevíral nový úsek – cesta, která je zavedla blíže k Jihlavě a k místům, kde se měli setkat s dalšími stopami a nebezpečími.