V hlavě mu dunělo, jako by ho po ní někdo praštil palicí. Cítil, jak se mu zvedá žaludek a v ústech měl pachuť hlíny smíšené s železitou stopou krve. Pomalu otevřel oči, ale ostré světlo mu je donutilo zase zavřít. Vůz se pod ním třásl, dřevo úpělo, jak kola tvrdě najela na kámen.
Každé cuknutí znamenalo bolest v zádech i rukou. Ruce měl svázané. Zkusil se pohnout, provazy se mu však zařízly do kůže. Prudce se nadechl a usilovně se snažil vzpomenout, co se stalo. Cosi mu našeptávalo: v hlavě-les, zdi, tábořiště… boj. A pak jen tma.
„Už se probírá,“ zaznělo nad ním obhrouble. Drsný, zkušený člověk…
Vojtěch mžoural očima a tentokrát se mu podařilo je otevřít. Nad sebou viděl šeď nebe a větve stromů míhající se nad vozem. Pak se mu do zorného pole dostala postava-strážný v kožené zbroji s krátkým mečem po boku. Seděl na kozlíku vedle vozky a pozoroval Vojtěcha s opatrným výrazem.
„Kde to…“ zachraptěl Vojtěch, ale nedořekl, protože mu vyschlo v krku.
„Na cestě do Polné, hochu,“ otočil se k němu strážný a ušklíbl se. „Dneska budeš mít lože v šatlavě! Možná i skývu chleba, budeš-li mluvit.“
Vojtěch zatnul zuby a otočil hlavu na stranu. Míjeli zrovna křoví a podrost, který mu byl známý. Tudy přece chodíval s partou… tady se smál s Čahounem… tady poslouchal rozkazy Zbyhněva… Zbyhněv!
Ovládla jej zlost. Nechali ho tam, odhodili ho jako nepotřebného psa! A teď byl sám.
Vůz se znovu zahoupal na nerovné cestě a před nimi mezi stromy prosvítaly městské hradby Polné. Vojtěch se zhluboka nadechl. Možná, že ještě dnes večer bude šance…
Vůz skřípal o kamennou dlažbu, jak najel branou do města. Vítězslav a Vojtěch, strážní, kteří ji hlídali, jen krátce pohledem přelétli zajatce. Věděli už, koho vezou. Město se zvolna probouzelo, lidé se začali trousit po náměstí, nikdo nevěnoval pozornost povozu s otrhaným mladíkem.
Městská šatlava byla jen kousek od brány, byla to masivní kamenná budova s nízkými okny zajištěnými kovanými železnými mřížemi. Povoz zastavil, strážní seskočili a pevně uchopili Vojtěcha za paže. Nepokusil se ještě bránit. Snad proto se zajatcem jednali korektně, pouze jej vedli dovnitř. Zaskřípěly masivní dveře…
Temná nevětraná šatlava páchla zatuchlinou, potem a kouřem zažraným do stěn a slámy na podlaze. Jeden ze strážných Vojtěchovi uvolnil provazy, druhý otevřel masivní kované dveře cely. Vojtěch neodporoval. Vstoupil, za ním ozvala se rána jak narazil kov o kov, a mříže zapadly.
„Tu máš něco na zub,“ prostrčil strážný škvírou v mřížích kus tvrdého chleba a hliněný pohár s vodou. „Neudus se.“ Pak odešli.
Vojtěch chvíli stál a hleděl na šedé kamenné zdi kolem. Nevelká rozviklaná lavice, pár stébel slámy. Nic víc… Zvolna si dřepl ke zdi a mnul si zápěstí, stále otlačené od poutacích provazů. Pak se zakousl do chleba, ani nevnímal jeho chuť.
Chodil dokola po cele. Jeden krok, druhý… třetí… přemýšlel. Má se pokusit o útěk? Ne, ještě ne! Nejdřív musí zjistit, co proti němu vlastně mají. Zbyhněv a Čahoun jsou pryč, už ho nechtějí. Musí hrát chytře. Vyčkat…
A pak se mu v hlavě zvolna začaly naskakovat vzpomínky…
Chladná noc na rozcestí. Měl na sobě starý plášť a v žaludku prázdno. Jeho domov už dávno nebyl domovem. Otec ho mlátil, matka jen plakala. Když utekl, nikdo ho nehledal. Toulal se, žebral, občas někde ukradl kus chleba, strádal, až ho našel Zbyhněv.
„Hledáš místo, kde by tě nikdo nekopal do žeber, kluku?“ zeptal se ho tehdy vysoký muž s divokým pohledem. Vojta přikývl.
„Pojď tedy s námi. A žádný fňukání. Budeš makat a být užitečnej, jinak tě necháme tam, kde jsme tě našli.“ Šel. Co jiného mohl dělat?
Teď ale byl zase sám.
Vojtěch se prudce nadechl a setřásl vzpomínky. Minulost byla ta tam. Šlo o přítomnost. A budoucnost. Musí se rozhodnout, co bude dál.
Snědl tvrdý chléb, zapil douškem vody, chutnající po železe. Z pocitu nasycení začal klimbat.
Unaven, otřesen, ale s hlavou plnou myšlenek se natáhl na zatuchlou slámu. Přitáhl si plášť k tělu, schoulil se do klubíčka, jak to dělával jako dítě, když ho otec bil. Zavřel oči a objala jej tma. Začaly se vybavovat sny…
Byla zima. Ledový déšť mu stékal po tváři. Stál v tmavém lese. Stromy se kývaly ve větru, větve se hrozivě natahovaly jako kostnaté prsty. Byl zase ten malý, hladový kluk, který kdysi utekl z domova.
„Co tu chceš, spratku?“
Otočil se. Stál tam jeho otec. Oči plné zloby, dlaně sevřené v pěsti: „Nestojíš za nic. Jen překážíš!“
Vojtěch chtěl utéct, ale nohy měl jako z kamene. Otec se pohnul, napřáhl se… Tmavý les se rozplynul…
Najednou byl zpět v partě. Seděli u ohně. Zbyhněv mluvil s Čahounem, jeho slova byla ale nesrozumitelná, jako by je pohlcoval šum větru. Vojta chtěl něco říct, když se však Zbyhněv otočil a pohlédl mu do očí. Jeho pohled by mrazivý, krutý: „My už tě nepotřebujeme!“
V tu chvíli ho Čahoun popadl za límec a shodil ho na zem. Smál se, když Vojtěch padal. Dlouho… Jako by pod ním snad nebyla zem. Jen tma. Pád trval celou věčnost. Až najednou PRÁSK!
Náhle ho pohltila jiná tma. Hlubší. Studenější. A pak se s trhnutím probudil. Hrudník se mu prudce zvedal a klesal. Rychle dýchal. Oči se mu doširoka rozšířily.
Chvíli trvalo, než si uvědomil, kde je… Šatlava! Kamenné stěny! Chlad! Nepříjemný pach z vlhka a tlející slámy. Naštěstí to byl jen sen.
Pak bylo slyšet hlomoz. Zarachotil kov o kov. Kroky venku. Přicházeli…
Slunce sotva vyšlo nad střechy domů, když fara zaznamenala první pohyb. Jaroslav otevřel oči, chvíli civěl do stropu a protáhl se. Z peřiny se ozvalo zamručení – to Jáchym se jen líně převalil na bok.
„Vstávej, lenochu,“ drcnul do něj loktem Jaroslav.
„Ještě chvilku,“ zamumlal Jáchym, ale když se otevřely dveře a kněz Bohuslav vešel dovnitř, raději si sedl.
„Dobré jitro, hoši,“ pozdravil je kněz s úsměvem. „Posnídejte, máme před sebou důležitý den.“
Na stole je čekal skromný krajíc chleba, sýr a džbánek chladné vody. Kluci se rychle najedli. V hlavě měli jen jediné, výslech lapky. „Můžeme jít?“ zeptal se nakonec Jaroslav.
Bohuslav přikývl a všichni společně vyšli ven. Na náměstí bylo rušno. Trhovci rovnali své zboží, odkudsi zněl dětský smích a do toho pravidelně zvonilo kovářovo kladivo. Město se probouzelo.
U brány už na ně čekali strážní Vítězslav a Vojtěch.
„Jste připraveni?“ zeptal se Vítězslav a přehodil si přes rameno pochvu s mečem.
„Ano,“ odpověděl Jáchym.
Bez dalších slov vyrazili k šatlavě. Cesta byla krátká. Vydlážděná ulice je dovedla až k nízké kamenné budově. Když do ní vstoupili, udeřil je do nosu chlad a zatuchlý vzduch. Strážný odsunul závoru, narezlý kov dveří zaskřípal.
Vojtěch seděl na kamenné lavici, v rukou svíral hrubou látku své haleny a pohledem těkal po tvářích příchozích.
Dva strážní se postavili ke dveřím, ruce položené na jílci mečů. Hlídali, ale do výslechu nezasahovali. Kněz Bohuslav se postavil stranou, opřel se o chladnou kamennou stěnu a tiše řekl: „Budu jen poslouchat. Rozhodněte se sami, jak na něj půjdete.“
Jaroslav s Jáchymem si vyměnili pohledy. Pak udělal Jáchym krok blíž a tiše, ale pevně pronesl: „Tak nám pověz, Vojtěchu… kde je teď tvoje banda?“
Lapka neodpověděl. Oči měl přivřené, jako by nad něčím přemýšlel, ale spíš jen mlčky odolával.
„Nebuď hloupý,“ vložil se do toho Jaroslav, přistoupil blíž a založil si ruce na prsou. „Myslíš, že tě Zbyhněv ještě někdy přijde zachránit? Nechal tě tam. Sám jsi to četl!“
Vojtěch polkl. Ano, tu zprávu opravdu četl. Nechtěl si to připouštět, ale věděl, že je to pravda. Zbyhněv ho odkopl jako nepotřebnou věc.
„Oni tě totiž nechtějí. Odpověz nám a možná se pro tebe najde lepší cesta než shnít tady ve špíně,“ pokračoval Jáchym. Lapka se zhluboka nadechl, ale stále mlčel.
Jaroslav se naklonil blíž, skoro se mu podíval do očí. Hlas měl teď o poznání tvrdší: „Anebo můžeš čekat. Třeba tě nechají tady v Polné viset na náměstí. Co myslíš? Stráže to určitě rády vyřídí.“
Vojtěch trhl hlavou. Někde hluboko uvnitř se mu sevřel žaludek. Byl přece zloděj, ne vrah! Věděl, že ho můžou pověsit. Na okamžik zavládlo ticho.
Vojtěch si unaveně promnul tvář. Mlčel, nad slunce jasnější ale bylo, že v hlavě bojuje sám se sebou. Pak těžce vydechl a konečně promluvil: „Dobře… řeknu vám, co vím. Ale nemyslete si, že vám řeknu všechno.“
Jáchym si vyměnil pohled s Jaroslavem a pokrčil rameny. „To se uvidí. Mluv…“
Vojtěch sklopil pohled k zemi. Hlas měl tichý, ale drsný a jakoby neochotný: „Bylo nás víc, ale teď zůstali jen tři…“
„Zbyhněv, Čahoun a ty,“ skočil mu do řeči Jaroslav.
„Já už ne,“ zavrčel Vojtěch a bezděčně sevřel pěsti. Že ho Zbyhněv odkopl, bolelo víc, než si byl ochoten přiznat. Jáchym přikývl: „Dobře, takže Zbyhněv a Čahoun. Kampak měli namířeno?“
„Nevím,“ odpověděl ihned Vojtěch.
Jaroslav si posměšně odfrkl. „Nevíš, či nechceš říct?“
„Nevím!“ odsekl Vojtěch podrážděně a praštil pěstí do lavice. Strážní s sebou cukli, ale nezasáhli. Chvíli bylo ticho.
„Co víš o amuletu?“ zeptal se Jáchym.
Vojtěch se nervózně zavrtěl. Tohle bylo něco, co nechtěl rozebírat. Ale věděl, že se z toho nevyvlékne: „Byl to Zbyhněvův nápad,“ řekl nakonec. „O tom amuletu jsme se doslechli v jedné krčmě. Říkalo se, že patřil staré ženě… babce nějaké holky…“
„Doubravky,“ doplnil ho Jaroslav.
Vojtěch pokrčil rameny: „Možná. Zbyhněv řekl, že ho musíme mít. Myslel si, že je cenný. Nějaký starý relikviář nebo co. To je všechno, co o něm vím!“
Jáchym přimhouřil oči. „Kde ho teď má?“
„Nevím,“ odpověděl Vojtěch popravdě. „Fakt nevím. Když jste mě našli, tak už tam nebyl.“
Jaroslav a Jáchym si vyměnili pohledy. Možná mluvil pravdu, možná ne. Ale něco z toho jim bylo jasné – Zbyhněv a Čahoun měli náskok a amulet měli u sebe.
„A co kostel?“ zeptal se náhle Jaroslav. Jeho slova vpadla do cely jako kámen do vody. Vojtěch s sebou trhl a upřeně se na něj pohlédl. Bylo v něm cosi temného, co se tam dosud neskrývalo.
„O čem to mluvíš?“ odpověděl stroze.
Jáchym se naklonil blíž, a jeho hlas byl tvrdý. „O vypáleném kostele, kde to všechno začalo!“
Vojtěch zaváhal. Viděli to na něm, samozřejmě. Ruce měl sevřené v pěsti, oči upřené kamsi do prázdna, jako by si v hlavě přehrával něco, co se snažil zapomenout: „Nic nevím,“ vyhrkl.
„Lžeš!“, strčil do něj Jaroslav prstem: „Byl jsi tam! Všichni víme, že jsi tam byl!“
Vojtěch sevřel čelist. Zarputile mlčel.
„Buď nám to řekneš, nebo strážní řeknou katovi, že se jim nějak nelíbíš,“ dodal Jáchym s ledovým klidem. Jeden ze strážných si nato významně odkašlal: „No, kat Matouš už dlouho nikoho nevyslýchal. Bude rád, když si znovu připomene… řemeslo.“
Vojtěch s sebou škubl: „Do háje,“ zavrčel… „Fajn! Řeknu vám to! Ale ne všechno, rozumíte?“
Jaroslav se zle usmál: „Uvidíme, tak spusť!“
Vojtěch pomalu vydechl. V hlavě mu všechno znovu ožilo, jako zlý sen.
Byla noc. Ohnivá… Kostel byl plný plamenů, které šlehaly k nebi. Křik, dusot nohou, řinčení kovu… Byl tam Zbyhněv… Čahoun… A on. Taky pár dalších, které už pak nikdy neviděl. Vyráželi dveře, tahali ven všechno, co mělo nějakou cenu. A pak si ho vybavil…
Zdislav, otec Zbyhněvův! Stál u oltáře, oči doširoka rozšířené hrůzou. Nevěděl, jestli se modlí, nebo jen čeká na smrt.
V tu chvíli se jejich pohledy střetly. Zbyhněv se zastavil. Něco v jeho tváři se změnilo. Ale jen na okamžik. Pak kývl a řekl: „Toho nechte.“
A oni ho nechali. Jiní však takové štěstí neměli. Třeba farář Ctibor. Vyhnali ho ven a bili, dokud se nepřestal hýbat. Nezabili ho, ale všechno, co měl, bylo ztraceno.
Taky stará Boženka… křičela, když jí strhávali amulet z krku. Plakala, že to je svátost, že patří Bohu. A Zbyhněv se jen smál. Pak utekli. Neohlíželi se…
„Byl jsi tam,“ řekl Jaroslav na hranici slyšitelnosti.
Vojtěch se třásl. Ne však zimou, nebo strachem. Spíše něčím mnohem horším. Tlačilo ho svědomí: „Já… já jen poslouchal rozkazy.“
„Rozkazy?“ doslova na něj vyštěkl Jáchym. „Jsi chlap, či pes, že posloucháš rozkazy? Co jsi čekal? Že na tohle někdo zapomene? Že se to prostě smaže?“
„Já jsem nikoho nezabil!“ skoro zakřičel Vojtěch.
„Ale díval ses, jak to dělají jiní,“ odpověděl Jaroslav. „Což je skoro to samé.“
„Co bylo potom?“ přerušil ticho Jáchym, „kam jste se schovali?“
Vojtěch sklopil pohled i hlavu. Bylo mu jasné, že z toho se tedy nevykroutí. Pořád ale mohl volit slova…
„Táhli jsme pryč, kam jinam, ne?“ zavrčel. „Nikde jsme se nemohli zdržet příliš dlouho, protože nás hledaly stráže. Lidé si šeptali o bandě, která vypálila kostel. Někde nás chtěli zabít, jinde nás chtěli využít.“
Jaroslav se zamračil. „Takže jste odtud šli do Polné?“
Vojtěch přikývl. „Ano, ale ne hned. Nejdřív jsme se jen motali krajem. Lesy, rozvaliny, staré doly. Jako psi, kteří hledají nového pána. Až pak nám Zbyhněv řekl, že ví o místě. O úkrytu, kde jste mě našli.“
Jáchym přimhouřil oči. „To místo bylo připravené. O tom jste věděli předem, že?“
„Možná ho Zbyhněv znal už z dřívějška,“ připustil Vojtěch. „Něco o tom občas mlel. Že tam kdysi někdo žil, že je tam voda a dost místa a tak podobně.“
Jaroslav s Jáchymem si vyměnili pohledy. Takže to místo nemuselo být zvoleno náhodou. Možná tam Zbyhněv měl schované i něco jiného.
„A Vladěna?“ udeřil nečekaně Jaroslav.
Vojtěch s sebou trhl. Na tohle nechtěl odpovídat.
„Proč byla s vámi?“ dorážel na něj vytrvale Jáchym.
Vojtěch se instinktivně snažil získat čas a přivřel oči. Zhluboka se nadechl: „Byla tam… protože tam asi chtěla být.“
Jaroslav si odfrkl: „Lžeš!“
„Ne, nelžu!“ odsekl zprudka Vojtěch. „Přišla sama! My jsme ji neunesli! Ona si to možná dnes nepřizná, ale zatoužila po dobrodružství. Určitě chtěla pryč z hospody, od nudného života.“
„A co potom? Proč od vás odešla?“
Vojtěch maně sevřel ruce v pěsti: „Protože zjistila pravdu. Že nejsme hrdinové z balad. Že jsme jen zloději a žháři…“
Chvíli bylo ticho.
„Ty sis to uvědomil taky?“ zeptal se Jaroslav. Vojtěch zaváhal: „Ano, ale později.“
„A pak?“ přerušil ticho Jáchym. „Jak jste se rozpadli?“
Vojtěch nasucho polkl: „Tohle bylo nejhorší. Ten večer. Ty pohledy. Ta potupa… Pohádali jsme se.“
Jaroslav se přisunul blíž: „O co?“
„O lup. O ten zatracenej lup přece…“
Hořící dřevo zapraskalo v ohni. Kolem se rozprostírala tma. Vojtěch seděl opodál, dlaně sevřené v pěst. Zbyhněv se spokojeně hrabal v kořisti. Prsteny, křivý pohár, pár mincí… Nebylo toho moc. Ale bylo toho dost: „Tohle si nechám já,“ zamumlal si pod vousy a přehodil si přes krk kožený váček. „O ten zbytek se nějak podělíme.“
Vojtěch sevřel čelisti: „Ale to není fér!“
Zbyhněv se k němu zvolna otočil: „Cože?“
„Říkám, že to není fér. Všichni jsme riskovali krk! Všichni jsme –“
„Ty?“ Zbyhněv si odfrkl: „Co ty jsi udělal? Hm? Teda kromě toho, že ses schovával a třásl se strachy?“
Vojtěch zrudl: „To není pravda!“
„Ale je,“ ozvalo se pobaveně z lesa. Čahoun… seděl na kládě, vyhublý jak toulavý pes a šklebil se: „Vždy jsi byl posera, Vojto. Už když ses k nám přidal.“
Vojtěch se mu podíval do očí. Spatřil v nich výsměch, ale neudělal nic, protože věděl, že kdyby se o něco pokusil, Zbyhněv by ho srazil k zemi. A přesně to se stalo.
„Dej si pozor na jazyk, Vojto,“ zavrčel Zbyhněv „nebo budeš litovat!“
Vojtěch sevřel pěsti, ale nic neřekl. Odtáhl se.
A Čahoun se rozchechtal: „Zase se stáhl!“ zavýskl radotně. „Zalezl jako prašivej pes! Víš co, zbabělče? Udělej aspoň něco užitečného. Připrav večeři!“
Nastal večer. Vojtěch ulehl, ale byl stále pln vzteku. Takhle ponižujícím způsobem s ním zacházet! Ale únavu přemoci nedokázal. A když se vzbudil… byl sám. Jen plameny v ohništi slabě doutnaly. Po bandě zůstaly jen stopy ve vlhké hlíně. A ten zatracený vzkaz…
„A pak už jsi byl sám,“ dokončil Jaroslav.
Vojtěch přikývl: „Opustili mě. Už mě nepotřebovali.“
Chvíli bylo ticho. Jáchym se naklonil blíž: „A kam šli?“
Vojtěch ztuhl. Zrak mu těkal ze strážných na kluky a zpět. Rty měl sevřené do tenké linky a čelist zatnutou. Mlčel.
„Vojtěchu,“ ozval se Jáchym a opřel se rukama o stůl. „Víš, že tě tam Zbyhněv nechal napospas. Nemá cenu ho chránit.“
„Pověz, co víš,“ přidal se Jaroslav. „Stejně se to dřív či později dozvíme.“
Lapka mlčel. Tvářil se nepřístupně, ale neklid v jeho očích ho prozrazoval. Strážný Vojtěch nakonec ztratil trpělivost: „Chlapče, jsi v pěkném maléru. Když nebudeš mluvit, můžeme ti ztížit život. Odpověz. A to hned!“
Vojtěch stále mlčel. Vtom se ozval klidný, vyrovnaný hlas Bohuslavův: „Tak a dost,“ pronesl úsečně.
Všichni se k němu otočili. Doposud stál stranou, ruce založené na prsou, tvář zamyšlenou. Teď se konečně pohnul. Přistoupil k Vojtěchovi a zhluboka se na něj zadíval: „Chlapče,“ začal zvolna, „nemá cenu zapírat. Jsi ještě mlád. Moc mlád na to, aby ses houpal na šibenici…“
Vojtěch při těch slovech znatelně zbledl. Kněz si toho všiml a pokračoval: „Udělal jsi chyby. Velké chyby. Bůh však odpouští i těm největším hříšníkům. Musíš ale projevit lítost. A spolupracovat s námi. Možná tě čeká trest, ale až si ho odpykáš, můžeš začít znovu. Jinak…“ nechal větu vyznít do prázdna. Vojtěch sklopil zrak.
Bohuslav si ho chvíli nevšímal, pak zvolna dodal: „Rozmysli se dobře. Nebo si chceš svůj hrob vykopat sám?“
Dlouho bylo ticho. Vojtěch polkl, pohlédl na kněze, na strážné i na kluky. Nakonec pomalu přikývl: „Dobře,“ hlesl. „Řeknu, co vím.“
Vojtěch se zavrtěl. Oči měl upřené do prázdna, jako by se mu před očima znovu odvíjely vzpomínky na poslední chvíle, které se Zbyhněvem a Čahounem strávil: „Když mě nechali v tábořišti,“ začal tiše, „měli už jasno, kam půjdou. Slyšeli, že se v Jihlavě těží stříbro. Říkali, že když nějací havíři dokážou zbohatnout, tak proč by nemohli zbohatnout i oni. Stačí si prý jen vybrat ten správný důl.“
Jáchym s Jaroslavem si vyměnili pohledy. „Chtějí snad přepadnout důl?“
„Nejspíš,“ přikývl Vojtěch. „Je tam spousta lidí, kteří nosí z hlubin země stříbronosnou rudu. Stačí si na ně počkat. Nebo rovnou vtrhnout do dolu.“
„Blázni,“ zavrtěl hlavou strážný Vojtěch. „Jihlavské doly přece patří králi. To by se jim nemuselo vyplatit.“
„Zbyhněv si myslí, že je chytřejší než ostatní,“ řekl Vojtěch hořce. „A Čahoun? Tomu je jedno, co se stane, hlavně že poteče krev.“
„Musíme je zastavit,“ pronesl Jaroslav odhodlaně. „Nejen kvůli lupu. Jestli v Jihlavě něco vyvedou, způsobí to nejeden problém.“
Všichni na okamžik zmlkli. Strážný Vítězslav pak kývl na svého druha: „Dozvěděli jsme se, co jsme potřebovali. Tu zprávu doručíme ke správným lidem.“
Vojtěch se opřel o stěnu cely a unaveně si promnul obličej: „Už jsem vám všechno,“ řekl. „Teď mě nechte být.“
Kněz Bohuslav si ho chvíli mlčky měřil pohledem, pak tiše přikývl: „Dobrá, chlapče. Odpočiň si.“ Pak se obrátil k ostatním: „Teď už víme, kam se vydat.“
Vojtěch sledoval, jak se všichni připravují k odchodu. Strážní si mezi sebou vyměnili pohledy, kněz si lehce uhladil sutanu a chlapci si cosi tiše sdělovali. Neudržel se a zavolal za nimi: „Počkejte! Ale co bude se mnou?“
Jáchym se otočil a pokrčil rameny: „Půjdeš před soud!“
Vojtěch polkl. „A to znamená…?“
Tentokrát mu odpověděl strážný Vítězslav: „Záleží, co řeknou konšelé, představitelé města. Ale protože jsi mluvil a nezkoušel na nás žádné lsti, možná to s tebou nebude tak zlé.“
„Možná…“ zopakoval tiše Vojtěch a sklopil hlavu.
Kněz Bohuslav něj pohlédl, než i on odešel za ostatními: „Modli se, chlapče. Třeba ti Bůh otevře novou cestu.“
Dveře za nimi zapadly a Vojtěch osaměl.
Strážní vyvedli kněze a chlapce ze šatlavy a zamířili zpět k městské bráně. Cestou si mezi sebou tlumeně vyměňovali názory. Když dorazili na stanoviště, předali veliteli stráží všechno důležité z výslechu. Ten přikývl a slíbil, že se radní o všem brzy dozvědí.
Kněz Bohuslav stanul u chlapců a s vážným výrazem jim položil ruku na ramena: „I já radě města předám, co jsem slyšel. Uvidíme, jak se k tomu postaví.“
Jáchym s Jaroslavem souhlasně kývli.
„Takže…“ zeptal se Jáchym a založil si ruce na prsou: „Vydáme se do Jihlavy?“
„Samozřejmě,“ odvětil Jaroslav s úsměvem „ale až po pořádném obědě.“
Oba se rozesmáli a zamířili k faře, kde už na ně jistě čekal horký pokrm a chvíle klidu před další cestou.