„Potkávám samé zajímavé lidi,“ uvědomil si Jáchym, když se rozloučil se Ctiborem. „Co vše jsem už zažil a ušel při tom kus cesty,“ myšlenka za myšlenkou bloudila jeho myslí. Otočil se. Kostel byl již v dáli a kopec na kterém stál, se zdál být malý. Nikde ani živáčka, kraj jako by osaměl. Jen tu a tam se ozval pták a po obloze se líně táhly mráčky.

Cesta byla slušná a bylo zřejmé, že zde občas projedou povozy a projdou lidé. „Dřív tu asi bylo rušno,“ napadlo Jáchyma. Šel již dobrou hodinu a slunce mezitím notně postoupilo k západu. Pocítil hlad. Je to přece jen už nějaký čas, co s Ctiborem posvačil.

Usedl na patník u cesty, z torny vyndal zbytek chleba a zapil jej vodou. Osvěžila ho. Uvědomil si, že by si měl obstarat další zásoby na cestu. Od Ctibora se dověděl, že je nedaleko odtud malá víska. Třeba ho někde nechají i přespat. Jako již mnohokrát. Byl vcelku odpočatý, a když dojedl, dal se opět na cestu.

„Haló, poutníče!“ ozvalo se za ním. Otočil se a spatřil mladíka, jak na něj vesele mává. Jáchym měl nutkavý pocit, že ho odněkud zná. Opětoval jeho pozdrav a čekal, až k němu neznámý dojde.

„Jáchyme jsi to opravdu ty?“ oslovil ho příchozí. Jáchym zvědavě popošel k blížící se postavě. Náhle s úsměvem vykřikl: „Jaroslave! Ano jsem to já, Jáchym!“ Rozběhl se k mladému muži a opravdu, byl to jeho dávný přítel z mládí. Bože, jak dlouho se neviděli!

Jeden druhému třásl pravicí a objali se: „Nevěřím svým očím Jáchyme, ty a tady?“ pravil nadšeně Jaroslav.

Jáchym znal Jaroslava od svých dětských let. Byl z vesnice, kde se i on narodil, jen byl o rok mladší. Jako děti si spolu v polích za dědinou a jejich maminky se čas od času navštěvovaly. Chlapci dospívali a jak šel čas, našel si Jaroslav dívku a začali plánovat společný život. Chtěl se starat o hospodářství, jeho rodiče měli malé stavení s polem, kde pěstovali obilí. To pak vozili do nedalekého mlýna.

Jáchym byl proti Jaroslavovi chudší. Žil skromněji, jen s maminkou a měli malé stavení na konci vesnice. Maminka pracovala celý den u místního sedláka a vydělala tak akorát pro sebe a pro svého syna. Otce Jáchym nepoznal, odešel od nich, když byl ještě malý.

Vesnice Křivá, o které je řeč, nebyla nijak veliká. Pár stavení lemovalo malou náves, čelo zdobil malý kostelík. Oba chlapci čas od času pomáhali místnímu faráři při bohoslužbách, Jáchym chodil pravidelně zvonit na věž a také pomáhal místním sedlákům na polích.

Jednoho dne se Jáchymova maminka rozstonala. Přivolaný lékař jen smutně kroutil hlavou: „Zápal plic,“ řekl Jáchymovi ustaraně, když odcházel ze světnice. „Běž za maminkou, chce s tebou mluvit. Ráno opět přijdu,“ dodal a odešel.

Jáchym vešel do světnice a usedl na okraj postele. Vzal maminčinu ruku do dlaní. Seděl a hleděl do její bledé tváře. Maminka otevřela oči a pohlédla na ustaraného syna. Vteřina míjela vteřinu, čas jako by se zastavil.

„Už jsi dospělý Jáchyme,“ pravila těžce, „vím, že už tady dlouho nebudu, že nastal můj čas“. Nadechla se, stiskla mu ruku a tiše dodala: „Jen o jedno tě prosím, buď vždy poctivý a upřímný, nedělej mi ostudu.“ Ztichla, a pomalu zavřela oči.

„Nebojte, maminko, neudělám vám ostudu,“ pravil se slzami v očích Jáchym. Držel jí ruku a políbil maminku na čelo. „Nechám vás spát,“ zašeptal a tiše opustil světnici. Tu noc moc dobře nespal. Měl špatné sny, které mu několikrát přetrhly spaní.

Ráno se probudil s kohoutím zakokrháním. Vstal a vešel do světnice. Maminčiny oči byly zavřené, tvář otočená na bok. „Maminko, spíte?“ zašeptal. „Maminko?“ Uchopil ji jemně za ruku. Byla studená. Stál, neschopen slova.

„Mamin…“ příval slz přerušil jeho slova. Usedl na postel a držel maminčinu ruku. Čas plynul. Jako by z dálky se ozvalo zaklepání. Pak ještě jednou, tentokrát silnější. Vešel doktor. Spatřil plačícího Jáchyma a pochopil, že tady už nic nezmůže.

Ten den zvonil malý zvon na místním kostelíku smutnou písničku. Jáchym vystrojil mamince skromný pohřeb a pochoval jí v rohu hřbitova pod starou jabloní. Vesnice přišla o jednoho věrného obyvatele. Jáchym byl dlouho jak bez duše. Kudy chodil, viděl svoji maminku. Tady ho učila chodit, tudy spolu chodili na trhy do města, tam si hrál s dětmi na návsi.

Čas běžel a Jáchym byl jako na trní. Nic ho tu netěšilo. Brzy pochopil, že takhle to dál nepůjde. Rozhodl se, že odejde. Rozloučil se s Jaroslavem, s rychtářem i farářem a vyšel do světa.

„Osud tomu asi chtěl, abychom se znova setkali,“ pravil s úsměvem Jáchym. Když se dostatečně přivítali a Jáchym se dozvěděl, že mají společnou cestu, vyrazili k vesnici. Ve dvou se to přece jen lépe táhne a oni si mají tolik co povídat.

„Vyprávěj Jaroslave, jak ses měl, když jsem před lety opustil vesnici,“ vybídl druha zvědavě Jáchym. Jaroslav se nedal dlouho pobízet a spustil: „Krátce po tom, co jsi odešel, jsem se oženil. Pamatuješ na Johanku?“, zeptal se Jaroslav. Jáchym s úsměvem přikývl. „Měli jsme krásnou svatbu. Přijelo pár hostí z okolních vesnic, tancovalo se, zpívalo. Bydleli jsme s Johankou v domku mých rodičů. Ti byli rádi, pracovali jsme na poli, pěstovali jsme obilí. Byl jsem opravdu šťastný.

Rok s rokem se sešel a my začali pomýšlet na rodinu. Představ si Jáchyme, já a děti,“ pravil Jaroslav a Jáchym ucítil v jeho hlase jakousi hořkost. Šli chvíli mlčky a Jaroslav se zanedlouho opět rozhovořil:

„Jednou za mnou Johanka přiběhla na pole. Smála se a už z dálky volala: «Jaroušku, Jaroušku, jsem v očekávání, budeme mít miminko!» „Nemohl jsem být šťastnější. Vše se mi dařilo.“

A čas běžel. Sklidili jsme úrodu a očekávali příchod našeho prvního potomka. Když ten den nastal, byl jsem tuze nervózní. Nikde jsem neměl stání. Chodil jsem po dvoře sem a tam, rodiče seděli tiše na zápraží. V domku byla s Johankou jen porodní bába Ludmila. Očekával jsem každou chvilkou dětský pláč. Pak se najednou otevřely dveře a vyšla Ludmila. Ruce měla od krve, v obličeji výraz smutku. Plakala. Vběhli jsme do světnice, tam na podušce celé od krve leželo drobné děvčátko. Mělo zavřené oči a nedýchalo.“

Jaroslav se odmlčel a Jáchym si všiml, jak se mu pohnutím chvěje brada.

„Co se stalo?“, otázal se tiše Jáchym.

„Nevíme, narodilo se už mrtvé,“ odpověděl smutně Jaroslav. „Ten den bylo v našem stavení ticho,“ pokračoval. „Snažil jsem se být s Johankou a být jí oporou. I rodiče se snažili, a bylo vidět, jaká je to pro ně zátěž. Johanka to ale nesla ze všech nejhůř. Stále se obviňovala, nemohla se s tím smířit.

Jednou jsem šel s otcem do lesa. Bylo třeba pokácet pár stromů a přivést je do vesnice k místnímu tesaři. Když jsme k večeru přišli domů, bylo stavení prázdné. Po mamince a po Johance ani stopy. Běžel jsem na faru a za rychtářem, ale taky nic nevěděli…

Obešel jsem celou vesnici, všechny sousedy. Když jsem se pak vracel domů, potkal jsem nádeníka od starého mlynáře a ten mi řekl, že kolem oběda viděl dvě ženy při cestě ke starému splavu.

Vběhl jsem do stavení, vyrozuměl otce a běželi jsme spolu ke splavu. Je to kus cesty, víš to sám a když jsme tam doběhli, už se smrákalo. Na trávě u jezu tam ležela maminka. Bledá, oči dokořán, uštvaný výraz ve tváři. Už jí nebylo pomoci. V rukou křečovitě svírala cáry šatů mojí Johanky. Když to otec uviděl, zaplakal. Vzal maminku do náruče a odešel. Volal jsem Johanku, snažil se ji hledat, ale noc milosrdně pokryla krajinu tmou.

Když jsem došel domů, byla už hluboká noc. Otce ve stavení nebylo. Ráno jsem znovu běžel ke splavu, ale nic jsem nenašel. Jen tam byla divně zválená tráva. Když jsem se vrátil do vsi, napadlo mě zajít na faru. Pan farář mi vyšel v ústrety a řekl, že se o tatínka postaral. I rychtář tam byl. Vydali jsme se pak zpět s několika sousedy, hledali jsme, ale zase nic. Uvědomil jsem si, že jsem ten den jsem přišel o maminku i o ženu.

Vystrojili jsme mamince pohřeb a pochovali ji do hrobu vedle tvé maminky, taky do rohu pod starou jabloň, Jáchyme,“ dodal Jaroslav. Jáchym po celou dobu poslouchal jako opařený. Nemohl uvěřit, co vše se jeho druhovi stalo. Šli, mlčeli, občas na sebe kradmo pohlédli.

Až se Jáchym osmělil a podal Jaroslavovi ruku: „Upřímnou soustrast, je mi to moc líto.“ Ten ji vděčně přijal a stiskl. Pohlédli na sebe. A právě ten pohled stačil k tomu, aby si porozuměli. Někdy je jeden pohled víc, než tisíce slov.

„Co bylo dál?“, řekl Jáchym. Jaroslav začal opět své vyprávění.

„Když jsme maminku pochovali, bylo u nás doma těžko. Otec propadl smutku, byl málomluvný a aby zapomněl, dřel od rána do večera na poli a v lese. Asi týden po pohřbu za mnou přišli na pole voraři, kteří plavili kmeny po řece dolů k pile. Voda prý vyvrhla po proudu tělo mladé ženy. Nějak se prý dozvěděli, co se u splavu stalo, tak přišli. Všeho jsem nechal, otci nic neřekl a šel s nimi. Můžu ti říct Jáchyme, nebyl to hezký pohled. Ale byla to Johanka, poznal jsem ji. Poslal jsem pro ni vůz a požádal pana faráře o důstojný pohřeb. Pohřbili jsme ji vedle maminky. Někdo sice namítal, že si pohřeb na hřbitově nezaslouží, protože si sáhla na život, pan farář se ale slitoval. Vždyť my vlastně nevíme, co se tam u splavu tehdy stalo“.

„A co tvůj tatínek?“, optal se šetrně Jáchym.

„Byl jako bez ducha, jenom pracoval a spal. V hospodě jsi ho neviděl, přestal úplně mluvit. Jen do kostela chodil. A často chodil ke zpovědi,“ odpověděl Jaroslav.

„Proč mluvíš o tatínkovi v minulosti?“, otázal se opatrně Jáchym. Jaroslav si povzdechl.

„Víš, on už mezi námi taky není. Přišlo to nečekaně. Trápil se pro maminku, nedokázal přejít, že už s námi není. A taky v hloubi duše vím, že se trápil i pro Johanku. Kvůli mně, víš? Ale nedokázal mi to říct. Asi se bál, že by mi ublížil,“ vysoukal ze sebe Jaroslav. Jáchym s pochopením pokýval hlavou. V duchu byl však zdrcen. Tolik naštěstí na jednoho člověka!

„Jednoho dne, bylo zrovna časné ráno, vstal a jako obvykle šel na pole. Měl jsem ten den práci v lese. Když odbilo poledne, šel jsem za ním na oběd. Dorazil jsem na pole, měli jsme tam takový remízek, pamatuješ?“, obrátil se Jaroslav na Jáchyma.

„Ano, pamatuji,“ odvětil Jáchym, „bylo tam pár jabloní. Sedávali jsme tam spolu často“.

Jaroslav chápavě kývl hlavou a pokračoval: „No a pod jednou jabloní jsem ho našel. Vypadal, že odpočívá. Promluvil jsem na něj, ale nic. Zkusil jsem to hlasitěji a pak jsem se ho dotknul. Spadla mu hlava na rameno a on se zhroutil do trávy.

Srdce se mi úlekem málem zastavilo. Ani nevím, jak jsem se dostal z pole a běžel pro pana faráře. Našel jsem ho na faře, doslova jsem k němu vtrhl a začal něco blábolit, vůbec jsem nedokázal najít slova. Dal mi napít vody a když jsem se uklidnil, všechno jsem mu řekl. Pamatuji si, že zbledl a neustále si opakoval, že to není možné, že další dobrá duše opustila tuto vesnici“.

Jaroslav se nadechl, vyndal z torny čutoru a zhluboka se napil. Nabídl i Jáchymovi: „Dej si, mám tam trochu vína, jeden hospodář mi jej dal za to, že jsem mu pomohl se senem,“ řekl.

Jáchym se s chutí napil, pak i on vyndal ze své torny kousek chleba a zbytek sýra. Rozdělil jídlo na půl a kamarádsky se podělil. Sedli si do trávy, kousek od cesty. Jedli mlčky. Na obloze se objevily první červánky a Jáchym si uvědomil, kolik cesty urazili během Jaroslavova vyprávění. Budou muset někde složit hlavu. V duchu byl rád, že není sám. Má vedle sebe blízkého člověka. Dojedli. Slunce již úplně zapadlo a na obloze se objevily první hvězdy.

„Měli bychom si najít nějaký nocleh,“ řekl Jáchym. Jaroslav pokýval hlavou a sklidil věci do torny. Sbalil se i Jáchym. Vstali a rozhlédli se kolem. Prašnou cestu, kterou měli před sebou teď halila tma.

„Půjdeme ještě kousek dál, třeba narazíme na nějaké stavení,“ řekl Jaroslav a vydali se na cestu.

„Dopovíš mi svůj příběh?“, otázal se trochu zvědavě, ale opatrně Jáchym.

„Dopovím, ale jindy, dnes již ne,“ odvětil Jaroslav. „Zítra ti řeknu zbytek, kamaráde.“ Jáchym s lehkým úsměvem pokýval hlavou. Nějakou chvíli šli a Jáchym se pokusil zavést hovor jinam.

„Však to vyprávění musí být pro Jaroslava těžké,“ pomyslel si. A tak mluvili o vesnici a o lidech v ní, o panu faráři a o cestách, které prošli. Vtom se Jaroslav zastavil. Ve tmě po pravé straně od cesty se rýsovalo jakési stavení. Když přišli blíž, poznali, že je to starý seník. Tady dnes složí svoje hlavy.

Seník byl otevřený, dveře dávno vzal čas a na zemi leželo čerstvé seno. Zde se bude dobře spát. Vyndali deky, přihnuli si trochou vína a ulehli ke spánku. Kdesi v dáli houkala sova a slabý větřík se proháněl dírami seníku. „Dobrou noc Jaroslave!“ „Dobrou noc Jáchyme!“

Zítra je taky den…