„Vstávat,“ ozval se nad ránem přísný hlas. Jáchymovi připadlo, jako by to byl jen sen. Hlas přicházel z velké dálky. „No tak, bude to?“ ozvalo se nad nimi, tentokrát ještě naléhavěji. Chlapci s sebou trhli. Jáchym se posadil a promnul si oči.

Spatřil mlhavou postavu, která se nad ním skláněla. Mžoural do šera a viděl vousáče, oděného do zelené uniformy. Přes rameno přehozenou flintu. Hajný, a nebyl zrovna přátelsky naladěn. Jáchym dloubl do stále ležícího Jaroslava, až se i on po chvíli posadil.

„Co se mi tu válíte v seníku, pobudové,“ spustil hajný. Jáchym se nadechl k odpovědi, ale Jaroslav ho předběhl: „Nezlobte se pane hajný,“ chlácholil ho smířlivě „jsme pocestní, máme namířeno do nedaleké vesnice… a překvapila nás noc.“

Hajný si je pozorně prohlédl. Kluci vstali a Jáchym podal hajnému ruku. Ten ji zprvu opatrně, ale přece jen pevně stiskl. Podal si ruku i s Jaroslavem a společně vyšli ze seníku.

„Jdeme do Hudlar a rádi bychom našli nějakou práci či výpomoc, jen za jídlo a pití,“ dodal Jaroslav. Hajný se neznatelně usmál. „Víte, chlapci, není zvykem, aby mi v revíru přespávali cizáci, ale pokud jste poctiví, pomůžu vám,“ řekl smířlivě.

„Už jsem dlouho na cestě,“ řekl Jáchym, „a stejně jako tady Jaroslav pocházím ze vsi Křivá. Jdu krajem a vypomáhám lidem. Potkávám spoustu lidí hodných, občas ale i zlých. Náhoda tomu chtěla, že mě osud spojil s lidmi, jimž jsem slíbil pomoc. Pátrám po ukradeném amuletu babičky Boženky a její vnučky Doubravky,“ řekl Jáchym a odvyprávěl hajnému celý příběh. A taky jak nakonec potkal starého přítele Jaroslava. Hajný se zájmem poslouchal.

„Znám Boženku i její vnučku. Budeš se divit Jáchyme, znám i faráře Ctibora. A příběh o vypálení kostela je mi také známý,“ řekl hajný.

Jáchym na něho s údivem pohlédl. Porozuměl. Taková událost se po kraji roznese hned.

„Do Hudlar to je už jen kousek. Cestou kolem rybníka Kukle dojdete k Borskému mlýnu. Tam požádejte mlynáře o práci. A že vás posílá hajný Borek. Víte, ten mlynář je můj bratr,“ usmál se a mávl rukou směrem, kde stál mlýn.

Chlapci na sebe pohlédli. Ta zpráva je potěšila. Snad budou mít práci, jídlo a možná i nějaký ten peníz.

„Děkujeme pane hajný,“ řekl Jáchym. Pohlédl na Jaroslava, rozloučili se a vyrazili. Začalo svítat, slunce se vyhouplo nad obzor a obloha se rudě rozzářila.

„Hned je svět hezčí,“ pomyslil si Jaroslav. Jáchym mlčky kráčel po jeho boku, byl zamyšlený. Ano, není sám. Má u sebe dávného přítele, ale tušil, že ho brzy čeká asi ne zrovna příjemné setkání. Jsou nedaleko od Polné… a tam někde se má přece schovávat Zbyhněv! Bude sám? Nebo bude mít komplice? Ten kostel přece přepadlo víc lidí! A co když budou ozbrojeni? Jak se jim ubrání?

Jaroslav za chůze sledoval Jáchyma, také mlčky. Byl vděčný za krásné ráno, za slušný nocleh a se zájmem sledoval, jak se kolem nich probouzí příroda. Pohlédl na Jáchyma. Jeho obličej byl ustaraný.

„Co se děje, kamaráde?“, otázal se tiše. Jáchym se ohlédl a spatřil Jaroslavu usměvavou tvář. To ho povzbudilo: „Mám strach, se kterým se budu muset již brzy utkat,“ odpověděl.

„Myslíš na bandu, co vypálila ten kostel, že?“, zeptal se Jaroslav. „Tak, tak, kamaráde,“ odpověděl mu Jáchym. „A mám obavy, že to nebude příjemné setkání. Nevíme kolik jich je a jestli nejsou ozbrojeni. Nevíme vlastně vůbec nic,“ dodal posmutněle.

Jaroslav se rukou dotknul jeho ramene: „Neboj kamaráde, jsme dva, a to je víc než jeden,“ dodal a usmál se.

Šli dál a cesta jim pod nohama rychle utíkala. Vítr ševelil v korunách stromů, tu a tam se ozval ptáček. Zkrátka bylo pěkně a zdálo se, že den bude jak vymalovaný. Jáchyma přešly chmury a začal si pískat. Vzpomněl si na odrhovačku z mládí. Jaroslava jí nakazil tak, že se k němu záhy přidal. Slunce poskočilo na obloze opět výš a příjemně hřálo. Za hlasitého pohvizdování dorazili na malý pahorek. Rostla na něm stará lípa, v jejím stínu byla lavička. V dáli byl vidět štít nějakého stavení.

„Je čas něco sníst,“ řekl Jaroslav, shodil tornu ze zad a protáhl se. Jáchym se nenechal dlouho pobízet a za chvilku pod lípou zavoněl chleba, našel se i zbytek sýra a kousek slaniny. Na malou skromnou hostinu to jistě postačí.

Dali se do jídla. Jáchym si v tu chvíli uvědomil, že od ráno nic nejedli. Ze snů je vytáhl hajný a od té doby jsou na cestě.

„Co asi dělá Doubravka?“ pomyslel si. Bylo ticho a jen mlaskání obou chlapců sdělovalo světu, že jsou tu lidé. Dojedli, zapili zbytkem vína a pohlédli na sebe. Jaroslav se osmělil: „Proč to Jáchyme vlastně děláš? Najít bandu lupičů není snadné. Kdo ví, co se může stát?“ dodal pak nejistě. Jáchym chvíli mlčel. Přemýšlel, co Jaroslavovi odpovědět. Věděl, že má pravdu…

„Víš co?“ řekl po chvilce, „když jsem potkal Doubravku a mluvil s ní, bylo mi dobře. Měl jsem pocit, jako bych měl domov. Když mi odvyprávěla svůj příběh, věděl jsem, že to udělat musím. Zkrátka jsem to věděl. Neptej se mě, proč a jak, přišlo mi to to samo od sebe,“ řekl zadumaně.

„Já vím, není to lehký úkol, taky ale vím, že když se nám to podaří a já ten amulet získám zpět, získám i domov. Věřím, že na mě Doubravka čeká. A to mě žene kupředu.“

„Víš, možná jsem blázen, Jaroslave, máš právo si to o mě myslet, ale v hloubi srdce cítím, že se to povede a já pak budu šťastný,“ pohlédl na kamaráda.

Ten mu pohled s úsměvem opětoval: „Nejsi přece blázen Jáchyme,“ pravil rozvážně, „věřím, že to dokážeš. Že najdeš, co hledáš. I já to tak měl. Byl jsem opravdu šťastný. A pak jsem vše ztratil. Nedovol, aby se ti stalo to, co mě,“ dodal Jaroslav. Vstali, hodili torny na záda a vydali se směrem, kde v dáli svítil štít stavení.

„Mohl bys pokračovat ve svém příběhu?“ otázal se po chvíli Jáchym. Jaroslav jen zavrtěl odmítavě hlavou: „Nezlob se, teď není správný čas. Ale neboj se, ten příběh ti nezůstanu dlužen,“ a poplácav Jáchyma po zádech a začal si opět potichoučku pískat.

Nakazil tím i Jáchyma, až spustili odrhovačku, kterou znali z mládí. Cesta ubíhala, klikatila se sem a tam. Člověk by toho dne nikde nepotkal živou duši, jen tihle dva přátelé se trmácejí prachem cest s rozvernou rýmovačkou na rtech. Bylo krásně, kolem samá vůně a zpěv ptáků zněl do daleka.

Štít stavení, který svítil v dáli, se změnil v mlýn. Krásný, bíle omítnutý, okolo stavení byl nízký plaňkový plot. V čele malá zahrada s jabloněmi a hrušněmi. Na okně se hřála černá kočka, na lavičce pod oknem postarší muž bafal z dýmky. Když spatřil přicházející chlapce, vstal a vyšel jim v ústrety: „Vítejte, mládenci, co vás k nám přivádí?“

Došli k němu a podali si vzájemně ruce: „Dobrý den, mlynáři,“ řekl Jáchym, „posílá nás hajný Borek, že by se u vás za kus chleba našla nějaká práce.“

Mlynář potáhl z fajfky a řekl: „No bodejť, Miloslav je můj bratr. Kdepak jste na něj narazili? Že vy jste spali v jeho seníku?“ dodal a zkoumavě na ně upřel zrak. Chlapci na sebe s údivem pohlédli.

„Je to tak, mlynáři,“ řekl Jaroslav, „měli jsme za sebou delší cestu a ta nás zavedla k jednomu seníku. Ráno nás tam našel váš pan bratr. Když jsme se loučili, řekl nám, že byste nám mohl pomoci.“

Mlynář se usmál, usedli spolu na lavičku a mládenci mu vyprávěli svůj příběh. „No, máte toho jistě hodně za sebou,“ pravil mlynář, když je vyslechl. „Práce by se tu pro vás našla,“ dodal. „Jste dva a já potřebuji naštípat dříví a posekat trávu. Když mi pomůžete, jídla bude dost a nějaká ta koruna taky,“ řekl.

Oba chlapci radostně přitakali a dali se do díla. Jaroslav sekl trávu, Jáchym štípal dříví. Mlynář je nemusel nikterak pobízet, oba byli zvyklí přiložit ruku k dílu. Usedl na lavičku a opět bafal z fajfky.

Čas běžel. Slunce, jak je jeho zvykem, se posunulo o něco výš na obloze a práce šla hochům od ruky. Mlynář mezitím dokouřil fajfku a odebral se do mlýnice. Ani si toho nevšimli! Kupa dříví, kterou Jáchym naštípal se utěšeně vršila, začal tedy polínka skládat na hromadu k plotu. Ani Jaroslav nelenil, popadl hrábě a z posekané trávy vytvořil kupky.

„Hej hola, mládenci,“ zaduněl hlas mlynáře, „je čas oběda.“ Jako když střelí, oba k němu přiběhli. Mlynář položil na lavičku prkénko se špekem, bochník chleba a konvičku vody. „Dejte si, mládenci, je čerstvá, ze studánky za stodolou,“ řekl a oni se nedali pobízet. Dali se do jídla.

„Kampak máte vlastně namířeno?“ zajímal se mlynář.

„Do Polné,“ odvětil Jáchym. „Musíme tam nalézt jednoho člověka,“ dodal. „Kohopak?“ otázal se mlynář. „Jak jsme vám vyprávěli o vypálení kostela, hledáme toho, kdo to má na svědomí,“ řekl Jaroslav.

Mlynář zmlkl. Bylo vidět, že usilovně přemýšlí. Chlapci na něj zvědavě pohlédli. „Asi vím, koho hledáte,“ pronesl zadumaně. „Ten příběh znám. Taky můj bratr ho zná,“ pokračoval dál mlynář, „takové věci se v našem kraji neutají. Říkají mu Zbyhněv, že?“

„Ano, říkají,“ odvětil Jáchym a obrátil se tázavě na mlynáře. Mlynář si nalil krapet vody a napil se. Jáchym stále hleděl na mlynáře s otázkou ve tváři.

„Víte,“ zamyslel se opět mlynář, „já toho Zbyhněva znám. Několikrát jsem ho i viděl.“

„Vy jste ho viděl?“ vykřikli překvapením kluci naráz. „Ano, viděl,“ pravil klidně mlynář.

„Je to už delší dobu, co se u mě zastavili tři mladíci a dívka. Byli asi tak ve vašem věku. Měli napilno. Mladíci byli cizí, ale tu dívku jsem od vidění znal. Byla šenkýřkou v hospodě u polenských hradeb. Ty tři mladíky jsem opravdu neznal. Jeden měl popálené šaty. Takovej čahoun, kulhal na jednu nohu. Druhý byl menší postavy, nevýrazný, moc toho nenamluvil. Třetí byl urostlý, pamatuji si jeho zlý pohled. A měl u sebe meč.“

Mlynář zmlkl. Přemýšlel… Pak se dal opět do řeči: „Chtěl po mě, abych mu ten meč opravil. Měl opravdu špatné ostří, jako by s ním sekal do kamene. Optal jsem se ho, má-li čím zaplatit, on se jen ušklíbl ať se nestarám a hodil přede mě několik mincí. Vzal jsem meč a opravil ho, nebylo to nic těžkého. Mince jsem si vzal, to dá rozum a když jsem na tom meči pracoval, poslouchal jsem je, o čem si povídají. Čahoun toho urostlého několikrát nazval Zbyhněvem. Zapamatoval jsem si to,“ řekl mlynář.

„Když jsem mu opravený meč vrátil, ani nepoděkoval. Jen se ušklíbl a sykl, že kdyby se mě někdo ptal, tak tu nebyli. Pamatuji se taky, že ta dívka byla dost ustaraná. Stále se ohlížela, jako by se něčeho bála. Co mi ale utkvělo v mysli nejvíc, byl šperk, který měla kolem krku. Jako amulet,“ dodal a zhluboka svlažil hrdlo.

Chlapci ani nedutali, ale Jáchyma ta zpráva potěšila: „Jdeme správně, nyní máme šanci, že se nám Zbyhněva podaří najít! A najít i další stopu!“

Otázal se mlynáře: „Nevíte, jak se ta dívka jmenovala?“

„Jmenuje se Vladěna,“ odvětil mlynář, „a je z hospody U Prskavce,“ dodal.

„Další stopa,“ řekl si v duchu Jáchym, po ní se musíme vydat. Pohlédl na Jaroslava. Ten jako by četl jeho myšlenky, kývl souhlasně hlavou. Pak si uřízl kus špeku a s chutí se do něho zakousl.

„Mládenci, ale dejte si pozor. Nejsou to žádní svatoušci. V té hospodě se taky schází kdejaká sebranka,“ varoval je mlynář.

„Děkujeme, mlynáři, hodně jste nám pomohl,“ řekl Jáchym. „Víme, že to nebude lehké, ale jsme dva, a to je víc než jeden,“ řekl povzbudivě. Jaroslav přitakal.

Mlynář řekl: „Jestli chcete, můžete tu přespat, pro dvě dobré duše se u mě místo najde.“

„Budeme rádi, ale den ještě neskončil a nějakou práci tu ještě zastaneme,“ řekl Jaroslav.

„Tedy do díla,“ řekl mlynář, „a spát budete ve stodole na seně.“ Chlapci dojedli a chopili se nářadí. Posilněni chutným jídlem, práce jim ubíhala. Slunce už stálo vysoko na obloze a po ní se líně plazilo několik mráčků: „Z nich pršet nebude,“ pomyslel si Jaroslav, „však by bylo škoda, kdyby mu posekaná tráva zmokla.“ Hromada polínek se vršila a zanedlouho nebylo co sekat. Jáchym popadl hrábě a šel pomoci Jaroslavovi.

„Mám plán,“ pravil tiše, „zítra dojdeme v klidu do Polné a najdeme hospodu U Prskavce.“

„Tu asi bude znát každý,“ poznamenal nejistě Jaroslav. „Ano! Tak to jistě bude,“ nenechal se odbýt Jáchym a pokračoval: „Vejdeme, dáme si pivo a budeme pozorovat dění. Šenkýřku jistě poznáme a tu trojku snad taky,“ řekl a pohlédl na Jakuba. Ten pokýval hlavou: „Když, tak požádáme o nocleh, najíme se a třeba nám bude přát štěstí.“

„Domluveno,“ uzavřel řeč Jaroslav a kývl na Jáchyma. Ten si začal broukat starou píseň, kterou znal od své maminky: „Hoj, ty trávo zelená – z rána, mokrá, studená – Hoj, mé slunce zářící – tam na nebi stojící. – Hoj, mé malé hvězdičky – svítící jak svíčičky – Hoj, má lásko jediná – Starostlivá, neviná…“

Přišel k nim mlynář, v ruce nádobu s vínem: „Dejte si,“ pobídl hochy. Ti se pobízet nenechali. Víno bylo dobré, červené, zchladilo je. Mlynář pohlédl kolem a uznale konstatoval: „Udělali jste kus poctivé práce, sám bych to dělal dva dny.“ Chlapci skromně sklopili zrak a Jaroslav dodal: „To nic nebylo, však jste nám také hodně pomohl.“

„Zítra, až se vyspíte, můžete vyrazit. Zabalím vám na cestu kus chleba a špeku. A tady máte něco na přilepšenou. V hospodě se vám to bude jistě hodit,“ řekl mlynář a vložil jim do dlaní po pár mincích.

„Děkujeme, mlynáři,“ řekl Jáchym a vděčně mu stiskl ruku. Jaroslav se též nedal pobízet a společně pak poseděli u sklenky vína. Mlynář vyprávěl, jak jeho tatínek postavil tento mlýn, jak tady s bratrem vyrůstali a jak poté Miloslav odešel dělat hajného. Vratislav zůstal a když se jejich otec odebral k Pánu, převzal po něm mlynářské řemeslo. Chlapci se zaujetím poslouchali. Slunce mezitím zapadlo, obloha potemněla.

Víno zvolna docházelo, mlynář Vratislav dokončil svoje vyprávění. „Je čas na kutě, mládenci, zítra je taky den,“ pravil.

Mlčky se zvedli a mlynář je dovedl do stodoly, kde nahoře pod střechou složí svoje hlavy. Dal jim přikrývky, popřál dobrou noc a odešel. Kluci se do dek zavrtali, a zanedlouho bylo slyšet jen tiché pravidelné oddychování.

Vítr tiše šuměl stodolou, tu a tam houkla sova. Mlynář sfoukl svíčku a mlýn se ponořil do tmy. Nastala noc. Jen voda si tiše zvučela náhonem a mlýnské kolo vrzalo svou nekončící písničku…