Neznámý

Seděl za volantem a přemýšlel, co ho dnes čeká. Jeho cílem byl opuštěný zámek, kdysi snad tvrz, stojící na okraji malé vísky. Počasí bylo takové divné, vítr který foukal, se mu opíral o boky auta a táhnoucí se šedé mraky věštily, že bude asi pršet. Cesta ubíhala a drobné dešťové kapky mu zkrápěly výhled do kraje.

„Ještě že to není daleko,“ blesklo mu hlavou. Začalo pršet.

„To mi to teda hezky začíná,“ blesklo mu hlavou a odbočil na malou cestu, kde si snad dali dostaveníčko všichni jezédáci světa.

V dáli spatřil jakési stavení, ze kterého jako by dýchala sytá mlha. Dojel před zámek. Když vystoupil z auta, dýchla na něj zvláštní atmosféra.

Ze křovin se tyčil dům, kdysi snad honosný a zdobený, dnes ruina, řekl bys. Vítr si pohrával se zbytky okenic. Odněkud ze zahrady mňoukla kočka a ozval se zvuk rozbitého skla.

Vybalil foťák a vydal se cestou tam, kde kdysi stávala brána.

Skoro neznatelnou cestu ke vchodovým dveřím lemoval hustý porost nejrůznějších rostlin. Zatímco pozoroval okolí a zbytky staveb, které přiléhaly k zámku, vypadla z okna tabulka skla.

„Zřejmě vítr,“ pomyslel si.

Již od vystoupení z auta nemohl ale odolat pocitu, jako by byl něčím sledován. Několikrát se musel ohlédnout, aby si dokázal, že není důvod k obavám. Konečně přistoupil k otvoru, kde byly kdysi dveře a dostal se dovnitř. Podlaha byla dlážděná a zanesená odpadem a starým nábytkem. Všude bylo šero a chlad. Okna byla vymlácená, tu a tam se zbytky okenic a skel. Na stěnách se s pavučinami mísila původní výmalba.

Procházel přízemím a nahlédl do všech zákoutí domu, prošel každou místnost. Některé pokoje měly okna zatlučená a i zazděná. Tma by se zde dala krájet. Chvíli se kochal výhledem na zahradu, když zahlédl něco, co se rychle pohybovalo trávou. Vzápětí odněkud uslyšel slabé zamručení.

„Že by kočka? Nebo zbloudilý pes?“ pomyslel si. Ani na jedno to však nevypadalo. Až bude odcházet, bude si muset dát pozor!

Blížil se ke konci chodby, kde byl vstup do dalšího pokoje. V srdci mu však sílil zvláštní neklid. Že by tu opravdu nebyl sám? Vítr se znovu opřel do okenic a někde v patře zapraskala podlaha. Strnul. Skoro ani nedýchal. Ani nevěděl, na jak dlouho se zastavil, jen stál a poslouchal. Domem se opět prohnala meluzína. Vteřiny se nekonečně táhly.

„Asi mi jen straší ve věži,“ pomyslel si a znovu vykročil ke konci chodby. Klid ho ale už zcela upustil.

Dveřmi do pokoje prosvítalo světlo zvenčí. „To bude pěkná fotka,“ pomyslel si, vzal foťák a přes hledáček koukl ke dveřím. Vtom to uviděl. Přes hledáček jasně viděl stín postavy, který se zjevil na protilehlé stěně od dveří. Krve by se v něm nedořezal. Nohy mu zdřevěněly a v hlavě mu tepala krev.

„Kdo je tam?“ zašeptal slabě do tmy.

Slyšel jasný dech a sípot a praskot podlahy v místnosti. Stín se vyrýsoval a nabyl do objemu vysoké silné postavy. Nohy mu najednou povolily, a aniž by čekal na nějakou odpověď, dal se do šíleného běhu. Zakopával o harampádí a pavučiny mu udělaly na obličeji mejdan.

Neohlížel se a běžel tam, kde tušil východ. Čerstvý vítr ho pohladil po tváři. Konečně! Je venku!

V běhu se ohlédl, ale nikdo ho nesledoval. Zastavil se na opuštěné zahradě, v dáli viděl auto. Dům mlčel a dveře jako bezzubá ústa se mu smály.

Doběhl k autu a chvějící rukou nastartoval. Přes přední sklo viděl, jak se v okně mihla tmavá postava…