Ten dům byl jinej

Ten dům byl jinej. Ne jak ty ostatní, vymazlený, zkrátka divnej. Takovej, o kterej nezavadíš. Stará díra, nic víc, jen ruina.

Už dlouho byl na cestě a chtělo se mu děsně spát. Hledal přístřešek, venku tak nevlídno. Byl děsně unavenej, vlastně už od rána na žmach mokrej, nic v hubě ke snědku, takovej ten lůzr, člověk na odpis.

Zpod černejch mraků vyrazil blesk a osvítil jeho dnešní noclehárnu. Žádnej Hilton řekl bys, stavení, která kdysi bejvala pro někoho domovem. Nevěděl ani, jak vešel dovnitř, nikdy to vlastně moc neřešil. Šero a ztuchlina ho obejmuly. Procházel přízemím domu, až jedna místnost ho zaujala. Na římse krbu stála opřená fotka. Pár vybledlých tváří mu nic neříkalo, snad možná majitelé.

„Rozdělám oheň“ řekl si. Škrtl sirkou a průvan zahučel komínem. Přihodil pár novin, našel i nějaký to dříví. Vzpomněl si na kus masa od rána, když našel srnku, kterou někdo srazil. Dnes mu dobře poslouží. Bude mít jídlo!

Oheň plápolal a stíny se honily po stěnách, někde v dáli zahrčel hrom. Ukrojil kus flákoty a cítil se spokojený a tak nějak smířený sám se sebou. „Kdo tu asi dřív bydlel a jací asi byli?“ pomyslel si.

„Chceš si tu dnes lehnout?“ zašeptal znenadále odněkud chraplavý hlas.

Trhnul sebou a prudce se otočil. Zdání? Znova se zablesklo. Někde nad ním slabě vrzla podlaha. Strach!

„Už blbnu“ pomyslel si, Jen starej dům, nic víc“. Pokusil se usmát. Znovu vzal fotografii do rukou. Vítr zesílil a hrál si s jeho myslí. Cítil, ale jak se mu rozbušilo srdce.

„Bojíš se?“ ozvalo se slabě zdáli.

„Co se to děje“ pomyslel si a cítil se fakt divně. Po dlouhé době se bál. V poschodí se ozval šramot. Uhasil oheň a váhavě vstal.

„Je tu někdo?“, chtělo se mu vykřiknout, ale hlas mu v hrdle vyhasl. Jako loutka se pomalu táhnul k díře, co kdysi byli dveřmi.

„Na to jsem už fakt starej“, pomyslel si a šoural se šerem dál.

Venku se ozval zvon. Trhnul sebou. Tohle nečekal. Otřásl se. Odbila půlnoc. Všichni dobří lidé už spí a on jen bdí.

Vešel do chodby, cítil svůj dech, tikot srdce, na duši strach.

„Jen pár kroků do chodby, jen nakouknu“ pomyslel si. Zařval hrom a blesk osvítil chodbu. Schody pokryté stoletými pavučinami se táhly do horního patra.

„Nejsem tu sám“ zašeptal jeho vnitřní hlas.

„Do prdele, je tu někdo?“ Jeho hlas prozradil, že se bojí.

„Já!“ Ozvalo se domem.

Pak to spatřil. Postava, možná běs noci, viděl jen ty oči, dvě červený tečky ve tmě.

„Ano, Já!“

Trhnul sebou, běžel, nevěděl ani jak, kusy oblečení se mu zachytly za zbytky čehosi a jeho už tak chabá košile se roztrhla. Za sebou slyšel tlumený smích.

„Já tu jsem!“ Neslo se za ním chodbou.

Běžel jako smyslů zbavený, dusot kroků ho pronásledoval.

„Bože, já tu snad chcípnu“ pomyslel si.

„Co po mě chceš?“ přiškrceným hlasem zařval do ticha. Blesk mu osvětlil cestu. Doběhl k nějakým dveřím.

„Tady jsem nebyl“ pomyslel si, „jsem, jinde, kruci jsem jinde, přišel jsem…“

Praskot prken za ním ho vytrhnul z myšlenek.

„Ano já“ ozvalo se za ním tiše.

Otočil se, a spatřil postavu, přelud, zas jen ty oči, ty oči, krvelačně svítící. Dýchal těžce, chvěl se po celým těle a štiplavej pot mu zkrápěl obočí.

„Co po mě chceš, slyšíš? Co po mě chceš? Chci se jen vyspat, lehnout na hadr, nech mě být, prosím nech mě být!“

Na druhé straně mrtvé ticho, v očích potupný výsměch. Neznámý se pásl na jeho strachu. Dvě bytosti stojící proti sobě. Jejich zraky se setkali. Vteřina, která snad trvala celý století.

Náhle jako by zavátím větru ucítil jemný svist. Něco škublo a po krku mu steklo pár kapek krve. V ruce postavy se blejskl nůž.

„Tohle je můj dům“ šeptl stín, „můj dům!“

Klesl na kolena, chtělo se mu děsně spát…