Vzpomínka na vojnu

Bývalá vojenská střelnice Vílanec

Psal se rok 1995 a na jaře onoho roku jsem i já musel vstoupit do řad obránců vlasti. Mým dalším domovem se na celý rok stal VÚ 3395 na Pístově. V období přijímače jsme společně trpěli základním výcvikem, do kterého byly také zařazeny ostré střelby. Celou rotu naložili do tater a odvezli na střelnici u Vílance. Po příjezdu na zdejší buzerplac jsme byli rozděleni do družstev. Ti, kteří měli štěstí, šli ke střelbám, ostatní cvičili nekonečné pořadovky.

Pamatuji se, že na stožáru vlála červená vlajka a na věži svítilo červené světlo. Důstojníci kontrolovali veškeré dění na střelnici dalekohledy. Vyfasovali jsme od praporčíka ostré náboje, některé z nich byly fluorescenční, abychom viděli, jak nám to lítá.
Velící důstojník zavelel: „Pochodem vchod“ a šlo se na přípravnou čáru. Nabili jsme a očekávali další povel.

„K palebné čáře pochodem vchod!“ zavelel důstojník. Z věže zahoukala siréna, důstojník zavelel: „Krátkými dávkami pal!“ a začal rachot.

Kulky se zahryzávaly do protějšího kopce a do terčů. A najednou, asi nějakým omylem, vyjely na pole nad terči traktory s brigádníky na sběr kamenů.
Nastal zmatek. Povel střídal povel. „Střelbu ukončit! Střelbu ukončit!“ řval velící důstojník jak zběsilý a z věže mu kontrovala siréna. Na jeho bledou vyděšenou tvář nezapomenu.

A tak neslavně skončily moje první ostré střelby. Dnes je střelnice opuštěná a pomalu chátrá.

Bývalá vojenská střelnice Vílanec