Polná se pohroužila do tmy. Trhovci už dávno poklidili svoje stánky a obyvatelé města se rozešli do svých domovů. Všechno ztichlo, zhasly pochodně, jenom na hradbách občas bliklo světlo procházejících strážných.

Město vzniklo koncem 12. století, původně jako malá trhová vesnice, na jedné z větví Haberské stezky. Polná vlastně nikdy v historii nebyla příliš velká. Obehnána byla pásem hradeb s několika branami. Na centrálním rynku vyrostl svatostánek, kostel zasvěcený Matce Boží. Díky výhodné poloze uprostřed Českomoravské vrchoviny se město z hlediska obchodního i vojenského stalo přirozeným strategickým místem a opěrným bodem.

Okolo něj bylo několik rybníků, táhly se polnosti a rozsáhlé lesy. Podél městských hradeb jak houby po dešti vyrostly domky chudiny. Mnozí z té komunity pracovali od úsvitu do soumraku na panských polích, další v lesích. Za pracně vydělaný peníz živili svoje početné rodiny. Byli ovšem i tací, co je utráceli v místních hostincích.

V Polné bylo hospod hned několik, ale jen jedna byla vyhlášená široko daleko. O hospodě U Prskavce kdysi platilo, že se tady dá dobře najíst a napít a když měl host peníze, byla tady i možnost noclehu.

Miroslav Prskavec, hospodský, zdědil hostinec po svém otci. S manželkou Milenou si jej opravili a přistavili mu horní patro, právě zde se dalo za vcelku únosný poplatek přespat. Po nějaký čas se hospodským dařilo. Narodila se jim dcera Vladěna, měli se dobře.

Doba se však změnila. Jak se město rozrůstalo, na jeho okraji směrem k Jihlavě vznikal hrad. Možnost získat práci na jeho stavbě přitáhla mnoho lidí toužících po výdělku. A protože byl hostinec U Prskavce mimo hradby, míval o hosty postaráno. S příchodem nových zákazníků však začal upadat. Časy i mravy se měnily… Miroslav, chlap jako hora, měl naštěstí pádnou ruku a když se občas seběhla nějaká mela, vstoupil do sporu a nezbedníky od sebe odtrhl.

Milena, jeho drobná manželka, byla žena laskavého srdce. Dávno bylo tomu, když se s teprve sedmnáctiletým Miroslavem potkala na tancovačce. Přeskočila mezi nimi jiskra a ani ne po roce se v místním kostele vzali. Milena byla šikovná, pocházela z rodu bohatých sedláků, její rodiče nešetřili věnem. Miroslav dostal od otce hostinec, který, jak již bylo řečeno, posléze s novomanželkou přestavěli.

Jak čas běžel, staří lidé odcházeli, noví přicházeli. Jejich Vladěně táhlo už na patnáct let a Miroslav doufal, že po něm hostinec v budoucnu převezme. Dcera však otcovu pracovitost nezdědila. Byla spíše zahálčivá, ráda se stýkala s návštěvníky hostince, nejednou s nimi i noc prohýřila. Ba dokonce občas na několik dní zmizela z domu. Starostliví rodiče si nevěděli rady, marně dceři domlouvali. Vladěna se jim vždycky vysmála a žila si lehkovážně po svém. Až jednoho dne otci přetekla trpělivost a dceru vyhnal: „Když si nevážíš dobrého bydla, není tu pro tebe místa,“ hřímal a ukázal rukou směrem ke dveřím.

Marně ho manželka Milena přemlouvala, marně dceři domlouvala, Miroslav neustoupil. Vladěna sice ztropila v hostinci hysterickou scénu, když ale viděla, že s otcem nehne, práskla dveřmi a odešla.

Ten den sedělo v hostinci několik lidí, většinou místních známých. Nad scénou se ale nikterak nepozastavili, protože situaci v rodině znali. Ostatně to také nebylo poprvé…

Vzadu poblíž krbu seděli tři muži. Jeden vysoký, hubený, již od pohledu nebezpečný. Říkali mu Čahoun. Vojtěch, druhý z partičky, byl nevelké postavy, nevýrazný, s výraznou jizvou na tváři. A třetí byl muž urostlý, ani ne moc velký, s pohledem šelmy. Na dosah ruky měl o stěnu vedle sebe opřený meč.

Když za sebou Vladěna zabouchla dveře, pohledy tří mužů se setkaly. Ten urostlý s mečem pokýval hlavou, dívku znal. Často spolu sedávali do noci, kdy jí vyprávěl o dobrodružstvích jejich party. Naivní mladá dívka mu všechno uvěřila. A jelikož byl celkem pohledný, často si na něj pomyslela. Ten muž se jmenoval Zbyhněv.

Nyní vstal, šel k hostinskému a jako by se nic nestalo zaplatil útratu svoji i svých kumpánů. I ti se zvedli a s předstíranou lhostejností odešli. V hostinci nastal klid. Miroslav vyšel zpoza baru a v krčmě zůstala pouze Milena. Té však pohledy mužů neunikly. Dobře věděla jak se to s Vladěnou a Zbyhněvem má…

Vladěna tedy vzteky bez sebe vyběhla z krčmy. Tohle tedy nečekala! Otec jí většinou její prohřešky prominul, ale co teď? Co bude dělat, kam půjde? Vyšlapanou stezkou od hostince došla až na kraj cesty mířící k městské bráně a usedla. Složila hlavu do dlaní a rozplakala se.

„Vladěno,“ ozval se ze tmy opodál velitelský hlas. Otočila se a skrz slzy spatřila Zbyhněva. „Nebreč a pojď s námi,“ řekl a Vladěna si všimla, že v šeru kousek za ním stojí i jeho dva kumpáni.

„Máme tady v kraji nějakou práci a mohla by ses nám hodit. Když všechno půjde, jak má, bude i nějaký výdělek,“ dodal Zbyhněv. Vojtěch, další z kumpánů, se ušklíbl.

Vladěna si rukávem otřela slzy a následovala Zbyhněva. „Třeba zažiju nějaké dobrodružství, jak jsem od něj často slýchávala,“ pomyslela si.

Čas plynul, noci a noci se střídaly. Když na obloze dozrál měsíc, bylo to právě třicet dní, co Vladěna opustila hospodu. Otec Miroslav zatrpkl, o dceři nechtěl ani slyšet. Jen jedna duše si o ni dělala starost…

Nedlouho po úplňku se U Prskavce zastavil muž. Objednal si dobrou krmi a k zapití korbel piva. Milena, která jej obsluhovala, si uvědomila, že ho od vidění zná. Byl to jeden z bohatých sedláků v kraji. Často jezdil do Polné na trhy a prodával zde dobytek. Po každém vydařeném obchodě se zastavil v hospodě U Prskavce.

Dojedl, dopil a rozhlédl se po krčmě. Byla takřka liduprázdná, pouze u dveří seděli dva muži. „Platím,“ řekl důrazným, leč klidným hlasem. Když k němu Milena přišla, vtiskl jí do dlaně dva groše, chvíli na ni hleděl a pak se zeptal: „Kde máte Vladěnu, vaši dceru?“

Milena si povzdychla a celý smutný příběh mu odvyprávěla. Muž se zaujetím naslouchal. Když domluvila, vstal, přikročil k ní a opět tiše řekl: „Vladěnu jsem včera viděl a nebylo to daleko odtud. Jenom kousek od Polné, směrem na Jihlavu je malá ves Žďárek“ (pozn.: nyní Ždírec).

Mileně nato až poskočilo srdce radostí. „Povídejte, prosím,“ a doslova ožila, „dcera mi chybí, ale manžel je paličatý, tvrdohlavý a já před ním o dceři nesmím mluvit.“

Muž tedy pokračoval: „Seděla na povoze s jednou ženou, manželkou místního hajného a vypadalo to, že mají namířeno sem, do Polné.“

Milena na muže vděčně pohlédla: „Děkuji vám, to jsou dobré zprávy,“ a v očích se jí zaleskly slzy. Muž to zaregistroval, ale opanoval se. Jen dodal: „Víte, mně se ta vaše dcera vždycky líbila.“ Milena na něj s údivem pohlédla. Zlehka ji pohladil po tváři, otočil se a pomalu odešel.

Milena zůstala stát jak opařená uprostřed krčmy. Svět se s ní točil. Tušila, že musí něco udělat, a to hned!

Křikla na Miroslava: „Přijdu hned,“ a vyběhla z krčmy. Před ní bylo nevelké prostranství, z něhož vedla cesta, povozy vyježděná, k městu. Lemovaly ji domky chudiny. Zanedlouho Milena dorazila k bráně. Po obou stranách stáli strážní. Milena je znala, ostatně skoro každý se v tomto kraji znal. Šla k jednomu z nich, Vítězslav se jmenoval, pousmál se a pokynul jí na pozdrav.

Požádala ho o avízo, aby jí řekl, kdyby se náhodou ve městě ukázala její dcera a vtiskla mu nepozorovaně do dlaně groš. Vítězslav kývl na souhlas hlavou s přilbicí a rozloučili se. Milena se vrátila ke svému muži do hostince. „Den jako jiný,“ pomyslela si, „ale přesto přináší naději.“

Podivila se, když ke konci dne ozvalo jemné zaklepání na vchod do hostince. Milena otevřela a spatřila Vítězslava: „Místní noclehárna,“ zašeptal a aniž se rozloučil, zmizel ve tmě.

Město kryla tma, okna domů postupně zhasínala jak svíčky v kostele. I hostinec U Prskavce se pohroužil do tmy. Když se Miroslav před spaním otázal ženy, proč odběhla, pohladila jej po tváři a pravila: „Do Polné zavítala moje známá, zítra se v hostinci setkáme…“

Když místní kohouti hlasitě ohlásili ráno, opustila Milena hostinec a vydala se k městu. Bylo chladno, přehodila si tedy přes hlavu šátek, dávný dar od Miroslava. Ten ještě vyspával a vůbec netušil, co mu dnešek přinese.

Milena došla k městské bráně a kovové klepadlo třikrát zabouchalo na malá dvířka.

„Kdo tam?“, ozvalo se syrově ze strážnice.

„Míla z hostince U Prskavce,“ odpověděla. Ve dvířkách se zvolna pootevřelo malé okénko a zvědavé mužské oči si ji prohlédly. Pak zarachotil klíč v zámku a dvířka se otevřela. Milena vešla. Ocitla se vedle strážného Jaroše, vysokého zavalitého muže, jehož tvář kryl pečlivě udržovaný plnovous. Oděn byl v brnění, v rukou třímal halapartnu. Byl častým návštěvníkem hostince a s Prskavcovými se dobře znal.

„Co tak brzo, panímámo?“ otázal se se zájmem a zvědavě si Milenu prohlížel.

„Jdu do místní noclehárny, že prý tam najdu naši dceru,“ pravila. Strážný chápavě pokýval hlavou a šel si po svém. Město se zvolna probouzelo. Po hradbách korzovaly stráže, na ulicích se začali objevovat první lidé. Milena kráčela obezřetně ulicemi a sledovala okolní domy. „Jak se Polná změnila od dob, kdy jsem byla malá,“ pomyslela si.

Došla před dům, který sloužil jako noclehárna. Byl stranou ruchu města a nebyl ani ničím výjimečný. Až na jednu maličkost. Poskytoval útočiště nemajetným. Často v něm přespali pocestní a tuláci, kteří měli sotva pár haléřů na nocleh. Dům měl v přízemí dvě místnosti, jednu pro muže a druhou – menší, pro ženy. V prvním patře byla jakási kancelář správce, který dohlížel na klid a pořádek.

Milena ostýchavě zaklepala na její dveře. Chvíli bylo ticho, nic se nic nedělo, teprve až na další zaklepání se dveře váhavě otevřely a vykoukla rozježená hlava správce. Spatřil Milenu, ušklíbl se a otevřel dveře dokořán.

„Prý je tu má dcera,“ řekla tiše žena.

„Jo,“ odvětil chraplavě muž, „přitáhla včera k večeru, že prý přespí a ráno odejde“.

„Můžu ji vidět?“ otázala se prosebně. Správce přikývl a dovedl Milenu do menší z místností, kde na oprýskané posteli na vrstvě slámy, několika pytli přikrytá, spala Vladěna, její dcera. Žena k ní usedla a jemně ji hladila po vlasech. Vladěna procitla a když spatřila dobrosrdečný úsměv maminky, padla jí do náruče.

„Už od vás neodejdu maminko,“ špitla a po tváři se jí koulely slzy. Milena jí pohlédla zkoumavě do tváře, jako by chtěla vyčíst, na co její dcera myslí.

„Pojď domů,“ řekla znenadále, vzala jí za ruku a obě vstaly.

„Co otec?“ tázala se s rozpaky Vladěna.

„Neboj se, chybíš mu, ale neumí to říct,“ řekla matka a obě ženy vyšly ven, na ulici. Milena si všimla, jak je její dcera hubená. Jak má špinavé ruce, nemyté vlasy, a v očích zvláštní únavu.

„Tak tohle dřív nebývalo,“ pomyslela si, ale mlčela. Instinkt jí napověděl, že není ta správná chvíle na otázky. Městská brána už byla otevřená a slunce se dralo na nebe. Kohouti dozpívali svoje hlučné ranní písně a město se probralo k životu.

„Miroslav brzy vstane,“ pomyslela si Milena a v duchu přemýšlela, jak všechno zaonačit. Jak jen tomu tvrdohlavci říci, že se mu vrátila dcera? Zabrány do myšlenek došly obě ženy před hostinec. Vladěnu pojal strach a uchopila matku za ruku. Ta se na ni povzbudivě usmála a vtáhla ji do šenku. Miroslav tu nebyl, jen praskání stropu nad nimi naznačovalo, že je už asi vzhůru. „Máme hosta, pojď dolů,“ křikla Milena a dcera se jí instinktivně schovala za záda. Namáhavě se rozvrzaly letité dřevěné schody nad nimi, až konečně Miroslav stanul v šenku. Když spatřil svoji dceru, stál a nechápavě na ni hleděl. Milena ho pozorně sledovala. Z jeho tváře četla zmatek a stesk, ale ne zlobu. To ji docela překvapilo…

„Dobrý den tatínku,“ sotva slyšitelně zaznělo z úst dcery Vladěny. „Přišla jsem vás odprosit, byla jsem tak hloupá,“ a sklopila oči. Vystoupila zpoza své matky a ostýchavě předstoupila před otce. Ten stále mlčel. Nevěděl, co říci. Zrakem těkal po dceři.

„Bože, jak ta je zanedbaná,“ pomyslel si. Jeho nitro svádělo těžký boj. Chtělo se mu křičet, ale nešlo to! Najednou měl pocit, že chce řvát na celý svět! Vykřičet ze sebe všechny strachy, jež o Vladěnu měl. Jeho mysl se vydala jiným směrem. Přistoupil váhavě k dceři a svýma mohutnýma rukama ji nemotorně objal.

„Měl jsem strach… a taky vztek, ale strach byl větší,“ řekl. Milena se začala blaženě usmívat. Je zase doma! Když se tedy přivítali, Milena poslala dceru upravit se a sama jí připravila něco snídani. Miroslav svoji ženu objal, chvíli na sebe mlčky hleděli.

Pak řekl: „Mám já to ale chytrou ženu, dobře to zařídila.“ Ta jeho úsměv opětovala. Uchopil ji za ruku a začali tančit. Jen tak, mlčky, bez hudby, sem a tam… pro radost. Čas jako by se zastavil.

Netrvalo dlouho a Vladěna sešla, již upravená, dolů do krčmy. Rodiče na ni čekali. Ostýchavě přisedla a matka jí podala chléb s domácím máslem, zapíjela jej vodou. Vladěna pohlédla občas pokradmu na otce. Mlčeli… Zdál se však být spokojen. Odpustí jí?

Od té doby přešlo několik dnů. Vladěna se snažila rodičům v hospodě pomáhat, jak jen mohla. A otec jí minulé události nepřipomínal. Do krčmy se vrátila pohoda. Jen pár drben si ve městě šeptalo, jaká je Vladěna poběhlice, ale jak dny minuly i tyhle povídačky odvál vítr.

…

Jaroslav se probudil. Slunce se vyhouplo na oblohu a začalo hřát. Zlatavými paprsky jej polechtalo na tváři. Otevřel oči a protáhl se. Jak dobře se vyspal! Rozhlédl se po místnosti, Jáchym ještě spal. Na stole byla připravena snídaně. Kus chleba s máslem, sýr a salám. V průhledné zdobené láhvi voda. Vstal a zvolna se přesunul ke stolu. Jen prkna v podlaze slabě vrzla.

„Dobré ráno!“, ozvalo se za ním.

Otočil se a spatřil ježatou hlavu smějícího se kamaráda. V té chvíli vstoupil do místnosti kněz. Když spatřil, že jsou oba chlapci již vzhůru, pozdravil a usedl ke stolu. Po chvilce se k nim přidal i Jáchym.

Zvenčí sem doléhaly zvuky ulice. Bylo slyšet ržání koní, tlukot kol povozů po kamenné dlažbě a hlahol měšťanů. Město se probouzelo do každodenního života. Jáchym zakrojil sýr a pomyslel si, jaký klid byl v jejich malé vsi. To se s městem nedá srovnat!

Dojedli. Poklidili stůl a kněz jim nechal jídlo, zbylé ze snídaně. Kus chleba se vždy na cesty hodí.

„Ukážu vám teď naše město,“ řekl a chlapci nadšeně přikývli. Vyšli ven a pohltil je jeho ruch. Tu a tam kolem nich projel vůz se zbožím, lidé vycházeli ze svých domovů a mířili na rynek. Tam už chystali trhovci své stánky. Město se probudilo, z kostelní věže vyzváněly zvony.

„Čerstvé pečivo, housky, chleba!“ vyvolával pekař od stánku na samém kraji rynku.

„Ryby, kupujte čerstvé ryby,“ přehlušoval ho další, rybář. Opodál další muž rozbíjel svůj stánek a hoši viděli, že se v něm chystá prodávat zbroj. Další stánky přibývaly jak houby po dešti. Jáchym s Jaroslavem na sebe maně pohlédli: „Tohle je život. A jak teprve musí vypadat trhy v Jihlavě!“

Kněz je vedl přes rynek podél řady kamenných domů. Některé z nich byly skoro až výstavné, honosné, se sochami a barevnými malovanými výjevy. Bylo tady i pár domů rozestavených, vládl zde čilý ruch. Po lešeních okolo nich se čile pohybovali lidé, za pomoci zvláštního otáčecího zařízení zvedali do výšky těžké kamenné bloky.

Jáchym si vzpomněl, jak jeho rodiče před léty stavěli jejich malou dřevěnou chaloupku. Všichni z vesnice se tehdy sešli a přiložili ruce k dílu. Některé domy byly menší, další vyšší, do patra a hrázděné. Tvořily bloky, jež tu a tam oddělovala úzká ulička, soutka. Jako opatření kvůli častým požárům, dozvěděli se chlapci od kněze. Na konci rynku vedla větší ulička mezi domy, kterou uzavírala brána. Tady město končilo, dál už byla jen hradební zeď.

Naše trojice míjela mnoho lidí, někteří byli oděni v honosném šatu. Kněz se s nimi vždycky pozdravil a prohodil k nim pár slov. Byli zde i lidé chudí, prosili o almužnu. Některé kněz podaroval chlebem a vodou. Dorazili k hostinci. Usedli ke stolu a poručili si víno. Slunce už se vyhouplo vysoko na oblohu a příjemně hřálo. Stoly byly ve stínu, který na ně vrhal vysoký štít sousedního domu.

„Jakpak se vám líbí naše město?“ otázal se chlapců Bohuslav. Ti na sebe mlčky pohlédli. Zkušený kněz poznal, že je jsou naprosto uchváceni.

„Zcela upřímně, ještě jsem něco takového neviděl,“ odpověděl Jaroslav. Jáchym dodal, že město je hezké, ale asi by si v něm asi nezvykl. Bohuslav pokýval hlavou a napil se vína.

„Když je Polná tak velká, jak asi musí vypadat Jihlava,“ zamyslel se mimoděk nahlas přemýšlivý Jáchym.

Bohuslav na něj pohlédl: „Jihlava je město královské, je velmi důležité, těží se tam stříbro, je tam královská mincovna, velké kamenné domy lemují náměstí, jsou tam kostely, klášter.“ Jeho slova přerušil hlas zvonu. Právě odbíjela desátá hodina.

„Párkrát jsem v Jihlavě byl a vždy mě upoutalo něco nového, co mě přivedlo k úžasu. Tamní lidé jsou na svoje město hrdí,“ dodal pak kněz, když zvon zmlkl.

Zmlkli i oni, bylo ticho. Chlapci na sebe pohlédli a v jejich výrazu bylo patrné něco zvláštního. Když poznali Polnou, musí poznat i Jihlavu! Budou mít pak doma co vyprávět!

„A kde bychom tady našli hospodu U Prskavce?“ otázal se Vítězslava Jáchym.

Kněz odvětil: „Kousek od hradeb, pod dolní bránou, tou, kterou jsme vešli do města.“

„Bývalo to dřív místo, kde se scházeli lidé z Polné a okolí. Konaly se tady tancovačky, hrála tu muzika, lidé sem rádi chodili. Časem to ale začalo upadat. Jak přicházeli cizí lidé, převážně za prací, sem tam se v hostinci strhla nějaká mela, lidé se tam začali bát chodit“, povzdechl si Bohuslav.

„Hostinský je ovšem dobrý člověk, i jeho žena. Vždycky dokázal sjednat klid, ale už to není jako dřív. Dcera se jim zaběhla, nějaký čas se potloukala s cizími lidmi, nakonec se ale vrátila domů. Teď je klid. Prskavec se snaží, aby hostinec byl jako dřív, ale už má holt pošramocenou pověst,“ dodal kněz.

Chlapci se sebe kradmo pohlédli, vnímavému knězi to však neušlo.

„Víte, my hledáme právě tu jejich dceru. Mohla by nám říci něco víc k amuletu,“ řekl Jaroslav. Jáchym souhlasně kývl hlavou. Kněz zmlkl a zdálo se jako by nad něčím usilovně přemýšlel. Upil z poháru vína a řekl: „Ukážu vám cestu, ale do hostince s vámi nemohu.“ Hoši pochopili.

Dopili číše a Bohuslav zaplatil útratu. Ruch města neustával. Všude proudili noví a noví lidé. Domy na této straně náměstí byly vysoké, s mohutnými vraty. Obývali je bohatí měšťané. U jednoho domu se Bohuslav zastavil. Byl bíle omítnutý a nad dřevěnými dveřmi byl štít, který vyobrazoval prodej látek. Ve vchodu stála mladá žena.

Když Bohuslava spatřila, usmála se a vykročila k němu. Objali se, padlo několik zdvořilostních vět. Byla to Bohuslavova sestra Drahoslava. Bohuslav jí představil chlapce a krátce pohovořili. Pak do krámu vešli nějací lidé a Drahoslava musela odejít.

Obešli rynek a kolem kostela se vydali k dolní bráně. Byla doširoka otevřená a po obou stranách stáli strážní. Jedním z nich byl Vítězslav. Pokynul k příchozím a vykročil k nim: „Vítejte,“ pravil dobrácky k trojici, „kam máte namířeno?“

Bohuslav na něj pohlédl a řekl: „Chci chlapcům ukázat hostinec U Prskavce“. Strážný se na něj zkoumavě zahleděl. Kněz spatřil jeho rozpaky a vysvětlil mu celou situaci.

„Vladěnu znám,“ řekl strážný, „co se vrátila z cest, je opět v hostinci jako šenkýřka.“ Jaroslav chápavě přikývl a ještě chtěl něco říci, ale Jáchym byl rychlejší: „A znáte taky Zbyhněva?“ otázal se.

Strážný Vítězslav zbystřil, pohlédl tázavě na Jáchyma. I druhý strážný zaslechl Zbyhněvovo jméno a šel k nim. Oba si je ostře přeměřil: „Proč se ptáte právě vy na toho lapku?“, otázal se zostra. Jáchym a Jaroslav mu v krátkosti vylíčili jejich příběh. Strážný pokýval hlavou a krátce se pousmál. Jeho jméno bylo Vojtěch.

„Víte, Zbyhněv je v našem kraji dobře známý. Na jeho hlavu byla vypsána odměna. A na jeho kumpány taky,“ řekl jim Vojtěch. Vítězslav kývl chápavě hlavou.

„Měli byste být před ním na pozoru. Není to člověk, se kterým by bylo radno si zahrávat,“ dodal Vojtěch.

„Prskavcova dcera Vladěna s ním utekla do světa, a…,“ nedořekl Vojtěch, protože mu Jaroslav skočil do řeči: „Tu právě hledáme,“ řekl důrazně Jaroslav, „máme zprávu, že měla u sebe amulet.“ Strážní na sebe významně pohlédli.

„Běžte tedy do hostince a nenápadně se na ni vyptejte,“ řekl po chvilce odmlky strážný Vojtěch. „Kdyby byla třeba naše pomoc, víte, kde nás najít,“ dodal druhý strážný, Vítězslav. Kněz se pousmál. Poděkoval za chlapce, i ti jim věnovali své díky. Rozloučili se…

Prošli bránou a hliněná cesta je zavedla mezi dřevěné domky. Tu tam bylo políčko, sad, malá zahrada. A všude byli lidé. Pracovali na polích, nebo jen tak seděli před svými domky.

Zanedlouho chlapci dorazili na malé prostranství. Stál zde muž v kápi a na stolečku měl vystaveno zboží. Byly to všelijaké lahvičky, měšce a bylinky. Když onen šarlatán spatřil kněze Bohuslava, došel ke svému stolku a usedl na lavici. Chlapci s Bohuslavem jej minuli a kněz se posléze zastavil: „Od tohoto muže nic nekupujte, jen mate lidem hlavy a chvástá se, že umí léčit různé nemoci,“ řekl.

Ocitli se u plotu s velkými dřevěnými vraty. Za nimi bylo několik stolů, u kterých seděli lidé a popíjeli pivo. Nalevo byl přístřešek, kde u dalšího stolu hráli jacísi muži v kostky. Napravo od nich stál žlutě omítnutý dům s několika malými okny. Uprostřed domu zely doširoka otevřené dveře, ze kterých právě vyšla mladá žena, v rukou tác. Hbitě se pohybovala kolem přísedících, tu a tam k nim prohodila nějaké slovo.

Chlapci na sebe pohlédli. Jsou tak blízko! Kněz pokýval se zájmem hlavou a tiše dodal: „To je ta dívka, kterou hledáte.“

„Děkujeme, Bohuslave,“ řekl za oba Jáchym a oba mu podali ruku na rozloučenou.

„Buďte opatrní, víte, kde mě najít,“ řekl kněz a zahleděl se pozorně na chlapce. „Ať se vám dílo podaří,“ dodal, povzbudivě se usmál, otočil se a odcházel po cestě tam, odkud právě přišli.

Z města k nim doléhal zvuk zvonů. Zrovna odbíjelo poledne. Po obloze táhly černé mraky, které nevěštily nic dobrého. Jáchym s Jaroslavem vešli na dvůr a zamířili k volnému stolu. Z vnitřku hospody zněl nespočet hlasů.

Ze dveří vyšla dívka drobné postavy, oděna v prostých šatech, černé havraní vlasy vzadu svázané do copánku. V rukou nesla tác s pivem. Chlapci jí věnovali několik rychlých pohledů. Dívka si nově přísedících všimla a vydala se k nim.

Jáchym se na ni zadíval, ta jeho pohled opětovala. Měla krásné zelené oči, drobný nos, který trochu vystupoval z pohledné tváře. Plaše se usmívala. Došla k jejich stolu a pohlédla na oba chlapce: „Dobrý den,“ zazvonil její hlas. „Mohu vám nabídnout pivo, nebo džbánek vína?“, otázala se.

Jaroslav se zahleděl do jejich očí. Líbila se mu. Připomínala mu jeho Johanku. Dívka si toho všimla a zarděla se. Najednou jim chyběla slova.

„Dáme si džbánek vína, kus chleba a sýr,“ vytrhl je z rozpaků Jáchym. Dívka kývla hlavou, pokradmu plaše mrkla po Jaroslavovi a odešla.

„Co to mělo znamenat?“ otázal se kamaráda Jáchym.

Ten na něj pohlédl a řekl: „Líbí se mi. Nevím proč, ale trochu mi připomíná Johanku.“

Jáchym nechápavě zakroutil hlavou a promnul si dlaněmi obličej. Dívka přišla a postavila před ně na stůl džbánek červeného vína, čerstvý chléb a kus zlatavého sýra. Usmála se na chlapce.

„Jak se jmenuješ?“ zeptal se Jaroslav.

„Vladěna. Vladěna Prskavcová,“ odpověděla tiše dívka.