První se probudil Jaroslav. Protáhl se líně pod dekou a otočil se směrem, kde pokojně oddychoval Jáchym. „Nebudu ho budit,“ pomyslel si a přitáhl svou deku až pod bradu. Zachumlal se zavřel opět oči.

Seno příjemně vonělo a Jaroslav si uvědomil, že ještě před několika dny nevěděl, kam se bude jeho život ubírat a nyní jsou na stopě bandy lupičů. Budou ještě mít onen amulet?

Někde na dvoře zakokrhal kohout a přerušil Jaroslavovy myšlenky. Jáchym se probudil a promnul si oči. Do stodoly pronikly první paprsky slunce. „Dobré ráno,“ přivítal Jaroslav přítele. Jáchym se usmál a pozdrav opětoval. Zdola se ozvaly kroky. Do stodoly vešel mlynář.

„Dobré ráno chlapci,“ pronesl vesele „vypsali jste se dobře?“ Odpovědí mu byly veselé pozdravy obou hochů. „Tak stáváme, vstáváme,“ pronesl na oko káravě a hoši se nenechali dlouho pobízet.

Na lavici před mlýnicí voněl čerstvý chléb a uzenky. Zasedli ke snídani a pustili se s chutí do jídla. Kolem se protáhla mlynářovic kočka Bětka. „Ani nevím odkud přišla,“ usmál se mlynář a nalil jí mléko do mističky. „Ale už k nám tak nějak patří,“ dodal.

„Když se vydáte na cestu, do večera budete před hradbami města,“ odtušil a zakousl uzenku.

„Kudy bude nejlepší do města vejít?“ optal se Jáchym.

„Do města vede několik bran a budou hlídané. Běžte dolní branou a kousek za ní uvidíte kostel. Ten je vidět i zdálky,“ odpověděl mlynář.

Za humny již zcela vyšlo slunce, když posnídali. Mlynáři pomohli složit trávu pod střechu a když zmizla poslední kupka ve stodole sbalili si své věci a rozloučili se s ním. Mlynář každému dal po dvou mincích. „To nemuselo být,“ odvětil zaraženě Jáchym.

„Jen nechte být chlapci, ještě se vám budou hodit,“ řekl a usmál se.

„Jo a kdybyste náhodou potkali bratra, tak že ho pozdravuji,“ dodal ještě. Podali si ruce.

„Na světě jsou stále dobří lidé,“ pomyslil si Jaroslav.

Vyšli ze zahrady a vyšlapaná cestička je zavedla na polní cestu. Kolem zurčela voda, která přitékala náhonem pod mlýnské kolo.

„Haló chlapci,“ zazněl zdáli mlynářův hlas. Otočili se. „Buďte na sebe opatrní, ta chátra se jistě nebojí ničeho,“ zvolal mlynář. „Budeme,“ odpověděli jakoby jedním hlasem, zamávali mu na pozdrav a zmizeli za první zatáčkou. Mlynář usedl na lavičku před mlýnicí a zapálil si svou fajfku. Uvidí je ještě?

A tak šli. Dobře odpočatí, po cestě, která je má dovést k městu. Kolem cesty se táhla hradba stromů na jedné straně, na straně druhé se rozkládala zelená louka. Nikde ani živáčka. Jen slunce pálilo, vítr si ševelil ve větvích stromů a kolem zněl zpěv ptactva.

„Byl jsi někdy ve velkém městě?“ optal se Jáchym svého druha. „Ano, jednou,“ odtušil Jaroslav. „Kdysi dávno jsem šel na trh prodat naši kravičku,“ dodal a pousmál se. Jáchym pokýval hlavou a chtěl pokračovat, ale Jaroslav ho předběhl.

„Víš, město je jiný svět. Velké honosné domy a kostely jakoby uzavřené v prstenci vysokých hradeb. Všude hodně lidí, zvířat. To není jako naše malá vesnička,“ dodal s lehkým smutkem v hlase. „U nás každého znáš, můžeš s kýmkoliv promluvit. Ve městě jsi pro každého cizí, každý si hledí jen svého,“ řekl, rychle se nadechl a pokračoval, „a když si nedáváš pozor, mohou tě i okrást.“

„Okrást?“ podivil se naivně Jáchym. „Ano okrást. Je zde dost žebráků, často z řad bývalých vojáků, co přišli o domov a zdraví. Neštítí se ničeho,“ dodal Jaroslav.

„Budeme si muset dávat pozor,“ řekl Jáchym jakoby pro sebe a v mysli mu vytanul Doubravčin příběh o přepadení a vypálení kostela faráře Ctibora.

„Máš pravdu,“ přerušil jeho myšlenky Jaroslav. „Třeba najdeme nějaký přístřešek při hradbách anebo v blízkém okolí,“ dodal ještě.

„Ale do té hospody U prskavce musíme za každou cenu,“ řekl Jáchym, „a“, nestačil ale již dopovědět.

„A musíme najít tu Vladěnu, nebo jak se to děvče jmenuje,“ vpadl mu do řeči Jaroslav.

„Ano, Vladěnu,“ usmál se Jáchym, „snad má ještě ten amulet.“

Cesta jim utíkala, sluníčko hřálo a Jaroslav si začal hvízdat písničku, kterou slýchával u nich ve vesnici. Jáchym se pohroužil do svých myšlenek. V mysli mu vytanula vzpomínka na Doubravku.

„Jak se asi má? Co asi právě dělá? Chybí mi“

Mezitím tam někde v dáli Doubravka vyšla na zahrádku. Často na Jáchyma myslela od doby, co odešel do světa. Kdepak asi teď je? Uvidí se ještě? Myšlenka střídala myšlenku jako rozvodněná řeka.

Na zápraží vyšla babička Boženka.

„Doubravko,“ zvolala, „Doubravko, slyšíš mě?“

„Ano babičko, už běžím,“ odpověděla dívka a přiběhla k babičce.

„Dojdi prosím ke studni pro vodu na polévku,“ řekla a usmála se.

Doubravka vzala štoudev a zamířila za chalupu, tam kde v rohu zahrady stála malá studna. Nabrala vodu a na chvilku usedla na obrubeň studny. Kolem rostlo několik pampelišek. Jednu utrhla a vzpomněla si, že když byla malá tak s děvčaty hrávali hru Má mě rád, nemá mě rád.

„To už je dětinské,“ pomyslela si a utrženou pampelišku odhodila do trávy. Vzala štoudev a vydala se do chalupy za babičkou. Poté opět vyšla na zahradu a vrátila se zpět o oné pampelišce.

„Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád,“ zavřela oči a trhala lístek za lístkem. Poslední byl…

V témže okamžiku vyšel ze zničené sakristie kněz Ctibor. Pohlédl do chrámové lodi a pak dírou ve stropě k nebi. Tiše si povzdechl. Jak tu bylo kdysi živo! A nyní si zde ruku v ruce hrají vítr s deštěm.

A kdepak je asi konec onomu chlapci, co se u něj zastavil? Došel na konec své poutě? Je živ a zdráv? Ctibor se probíral svými myšlenkami a náhle se zarazil. Otočil se a znovu pohleděl na pobořenou chrámovou loď.

„Jáchym šel do světa za svým cílem,“ řekl si tiše, „proč bych nemohl také jít? Mohu se pokusit sehnat u dobrých lidí peníze na opravu kostela.“

„Proč mě to jen nenapadlo dříve?“ povzdechl si s nadějí v hlase. Usmál se. Ta díra ve stropě se mu již nezdála tak velká.

„Mohl bych kostel prozatím zastřešit, hajný mi jistě pár stromů dá,“ pomyslel si.

„A lidé v blízké vesnici jistě přiloží ruce k dílu,“ usmál se. Oblékl se a vyrazil. Ta myšlenka ho zcela naplnila.

Pohrouženi do svých myšlenek se chlapci ubírali svému cíli. Slunce již dávno překročilo poledne. Tu a tam se na nebi objevil mráček. Prohřátý den ničemu nenapovídal, že se blíží bouře. Občas zde zaševelil vítr a pohrál si s listy stromů. Byla to jeho obvyklá hra, již od stvoření světa. Kdyby měl vítr oči a ústa, mohl by vyprávět o historii lidstva. Však se dá říci, že všude byl a snad všechno viděl.

Tenhle vítr byl ale jiný. Již neševelil v listí, již si nepohrával s trávou. Mocně zadul a s tím jako by se slunečný den proměnil. Obloha se temně zatáhla, a listí se rozezvučelo tisícerými hlasy. Voda v potocích se začala bouřit. Ochladilo se.

Na Jáchyma s Jaroslavem začali dopadat první nesmělé kapky. S ubývajícími vteřinami déšť prudce zesílil a mohutné provazy vody za doprovodu větru bičovali zem.

„Musíme se někam schovat,” křičel Jaroslav, ale nemusel svého druha pobízet. Rozutíkali se oba k nejbližšímu lesu. Stromy se ohýbaly a mokrá luční tráva se jim lepila na nohy.

Najednou louku prosvítilo prudké světlo. Blesk si podal ruku s hromem a ohlušující rána zaduněla chlapcům v uších.

„Tohle bude pekelný liják,“ pomyslel si Jáchym, když vbíhal mezi první stromy. Zanedlouho doběhl i Jaroslav. Oba se skrčili u paty stromu. Déšť se sem ještě nedostal. Jak dlouho to ale bude trvat?

Dívali se na tu boží spoušť. Stromy, jako stébla trávy, kývali se poryvech větru. Tu a tam se ozval praskot padajícího stromu. Oba byli již dost zmáčení a objal je chlad.

„Musíme si najít úkryt,“ poznamenal Jaroslav a Jáchym tiše přikývl. Vydali se oba lesem. Nebyl hustý, ale i tak jim poskytl chabé přístřeší.

Vítr neustával a bouře jim šla v patách. Les se jim na hlavami kroutil, jejich kořeny se trhaly a praskot jejich kmenů připomínal nářek lesních šelem.

V porostu chlapci spatřili slabé světlo.

„Že by mýtinka?“ pomyslel si Jáchym a pokynem ruky dál Jaroslavovi signál, ať ho následuje. Oba byli již promočeni na kost. Vydali se za stále silnějším světlem. Porost se rozestoupil a před nimi se rýsoval obrys nějaké menší budovy. Kráčeli pomalu k onu neznámému.

Když došli na dohled zjistili, že to jsou pozůstatky jakéhosi stavení. Přes mraky na okamžik vysvitlo slunce a prosvítilo otvor po oknech.

Jaroslav pochopil a usmál se na Jáchyma. Mají štěstí! Zde se určitě schovají.

I kněze Ctibora zastihl déšť. Scházel právě kopec, na kterém se kostel nacházel. „Pár kapek mě přece neodradí,“ pomyslel si a zamířil směrem k prvním chalupám. Vesnička pod kostelem byla malá, čítala snad deset chalup a jeden malý hřbitov. Uprostřed byla malá náves s malou studnou.

Obyvatele Ctibor dobře znal, některé i od mládí. Vždyť zde vyrůstal.

Pršelo slabě a Ctibor s vidinou dobrého úmyslu došel až do vesnice. Cestou ho napadlo, že by mohl navštívit sedláka Lubomíra, který měl v kraji dobrou pověst a o vísku a její obyvatele se staral.

V některých chalupách se svítilo, jinak zde panovalo ticho. Nebýt těch světel v oknech, jako by se zde zastavil čas. Ač šel tiše, neušel pozornosti pejska, který hlídal v jedné z chalup. Tiše zavrčel a za oknem se mihl obrys postavy. Zanedlouho se otevřeli dveře a na zápraží vyšel muž.

„Buďte zdráv Radomíre,“ pozdravil muže Ctibor. „Vy otče?“ odvětil Radomír „Co vás sem přivádí?“

„Potřebuji hovořit s Lubomírem,“ odpověděl dle pravdy otec Ctibor.

„Je u sebe doma,“ odvětil Radomír. Pozdravili se a zanedlouho se vesnice opět ponořila do svého obvyklého ticha.

Mezitím Jaroslav s Jáchymem přišli k onomu stavení. Bylo dřevěné, tu a tam chyběla prkna ve zdech. Také okenice a dveře již vzal čas. Jaroslav vzal ze země větev a na ní namotal kus hadru se smůlou, kterých měl ve svém vaku připravené. Rozkřesal oheň a hadr zapálil. Zešeřelý les se rozzářil teplým světlem.

Nahlédli dovnitř stavení. Podlaha byla suchá a rovná. Střecha je tedy v pořádku. Vešli dovnitř a prkna podlahy se rozkřičela temným lesem.

„Tady asi již dlouho nikdo nebyl,“ řekl Jáchym směrem k Jaroslavovi. Ten jen pokýval hlavou.

„Podívej sem,“ řekl náhle. V rohu malé místnosti se krčil malý krb s komínem.

„Ohřejeme se,“ řekl s radostí v hlase Jáchym a oba se jali rozdělat oheň. Jaroslav posbíral kolem stavení drobné klestí a po chvilce námahy se místností rozlinulo blikavé světlo.

Jáchym obešel stavení a kousek od něj našel staré, již notně poškozené dveře. Dotáhl je do místnosti a opřel je o stěny tak, že takřka celý otvor zahradil.

Rozhlédli se po stěnách. Na jedné stěně vysel starý krumpáč, kladiva a hornická želízka. V rohu pak seděl odložený kbelík. Na protější stěně blízko krbu byl zbytek jakéhosi stolu a páru židlí.

„Tohle nářadí znám,“ řekl Jaroslav Jáchymovi. „Používají ho horníci, kovkopové, kteří hledají v hlubinách země drahé kovy.

„Třeba je zde byl poblíž nějaký důl, či štola,“ odtušil Jáchym. „Až ustane déšť, prohledáme okolí,“ dodal Jaroslav, „nyní se pořádně najíme a usušíme.“

Jáchym mlčky pokýval hlavou. Byl promočený na kost.

Vzali staré židle a přiložili je na oheň. Dřevo bylo suché, a tak dobře hořelo. O krbu natáhli kousek provazu a pověsili na něj své promočené věci.

V dáli se ozval hrom. Zaduněl lesem a bylo slyšet, jak jeden ze stromů padá k zemi. Chlapci vytáhli jídlo a pití. Byl čas večeře.

Kus chleba a sýra od mlynáře Vratislava a zapijí to douškem vína. Jáchym se zvědavě rozhlížel po stěnách. Pak vstal a bral do rukou nářadí. Jaroslav ho se zájmem pozoroval.

„Tohle želízko také znám,“ řekl po chvilce mlčení. „Čas od času k nám do vesnice chodili k místnímu kováři havíři. Nechávali si opravit svá nářadí. To jsem byl ještě malý,“ vyprávěl zaujatě když si prohlížel jedno ze želízek.

Jaroslav se usmál a řekl, „ano, pár jsem jich taky na své cestě potkal. Hledali bohatství, ale mnohdy našli v hlubinách země jen smrt.“

„Bývá to tak,“ odvětil Jáchym. „Země nevydá své poklady zadarmo,“ dodal ještě, přisedl k ohni a napil se vína.

Světla blesku se roztančila po zdech a v zápětí je ohlušil mohutný úder hromu. Tohle bude divoká noc!

„Pojďme spát,“ řekl posléze Jáchym, „ať tu noc ve zdraví přečkáme.“

„Ano, to bude nejlepší,“ odtušil Jaroslav a zachumlal se do své přikrývky. Jáchym přiložil do krbu a ulehl poblíž Jaroslava.

„Jakže to říkal mlynář, že do večera jistě dojdeme k branám města?“ pousmál se Jáchym.

Jaroslav se tiše zasmál. Popřáli si dobrou noc a polorozpadlým stavením se rozprostřelo ticho.

Kněz Ctibor došel ke stavení sedláka Lubomíra. Zaklepal tiše na dveře a vyčkával. Ve světnici se svítilo a zanedlouho byly slyšet kroky. Ozval se cvakot zámku a dveře se pootevřely. Příchozím byl Lubomír. Když spatřil dobrácky se tvářícího kněze otevřel dveře dokořán.

„Pochválen buď Ježíš Kristus,“ řekl tiše Lubomír.

„Až na věky, Amen,“ odvětil Ctibor.

„Potřeboval bych vaši pomoc,“ dodal pak Ctibor. Lubomír pozval kněze do světnice a nalil čisté vody.

Oba se pak rozhovořili. Kněz mu vyprávěl příběh o tom, jak potkal mladého muže, který se vydal za hledáním odcizeného amuletu a jak mu jeho příběh poskytl příměr.

Rád by se svými silami pokusil opravit kostel, aby nabyl zase své minulé slávy, ale již stár a na celou práci nestačí. A tak by chtěl požádat dobré obyvatele této vísky, jestli by pomohli dobré věci.

Sedlák pozorně poslouchal a když kněz domluvil, tiše řekl, „jsem rád, že jste přišel otče. Kostel mi již  dlouho leží v hlavě a vím, že i naši lidé by byli rádi za jeho obnovu“.

„Mám pro vás návrh, buďte dnes mým hostem, ráno pak obejdeme obyvatele naší vísky a uvidíme co se dá dělat,“ řekl a usmál se.

„Děkuji vám za velkorysou nabídku, váš návrh přijímám,“ řekl s nadějí v hlase Ctibor.

Oba muži se poté opět rozhovořili o budoucích plánech. Venku již byla tma. Tu a tam štěkl pes a ve stájích zaržál kůň.

Když posléze kněz Ctibor uléhal na lavici v duchu poděkoval Jáchymovi za jeho cestu. Jistě se věci hnou správným směrem.

I Doubravka se ukládala ke spánku. S babičkou krátce povečeřeli, a když se tma rozetřela nad jejich stavením, sfoukli svíčky a zachumlali se do peřin. Její myšlenky opět zabloudili k Jáchymovi. Poslední lístek byl – má mě rád. Je tomu tak? Dá se věřit dětské hře?

Noc byla poměrně klidná. Jak bouře přišla, tak i odešla. Během noci přestalo pršet a obloha se vyjasnila. Vše se vrátilo zpět do normálu. Vítr si opět šuměl své příhody z cest a pomalu vysoušel lesy a louky.

Za obzorem se objevilo nesmělé světlo. Slunce si protřelo své pomyslné oči, a dalo se na cestu tam daleko na oblohu. První ptáci se rozezpívali. Zvěř se vydala na pastvu a kohouti zvěstovali příchod nového dne.

První se probudil Jáchym. Když viděl spícího druha, tiše vstal a rozdělal oheň v krbu. Věci pověšené večer na šňůru již byly dávno suché. Z díry po okně na něj zvědavě pokukovalo sluníčko. Připravil skromnou snídani, a přitom se vzbudil Jaroslav. Pozdravili se a Jáchym mu podal chléb se špekem a kousek sýra, kterým jim zbyl ze včera.

Posnídali, zahladili oheň a vydali se směrem tam, kde se mělo nacházet město Polná. Cesta kolem starého stavení byla i po letech vyšlapaná. Snad tu zvěř chodila na pastvu, snad si tudy krátili cestu lidé směřující do města.

Kousek od stavení odbíhala od hlavní cesty pěšinka. V dáli byla vidět jakási skaliska.

„Pojďme se podívat, je to nedaleko,“ řekl Jáchym a Jaroslav přikývl. Po několika krocích se před nimi objevila malá mýtinka s větší skalkou, ve které se černal otvor. Došli až k němu.

„To bude jistě ta jáma, řekl Jaroslav, zapálil zbytek pochodně a posvítil do černého otvoru. Byla vidět menší chodba svažující se někam do hlubin země. Strop chodby byl podepřen kládami.

„Hej,“ křikl Jáchym do chodby. Naproti mu vyšla hlasitá ozvěna. Pak se rozprostilo ticho.

„Půjdeme tam?“ otázal se ze zvědavostí v hlase Jaroslav.

„Nemáme moc světla,“ řekl starostlivě Jáchym, „ale láká mě to“.

„Tak jen k prvnímu ohybu chodby,“ řekl Jaroslav a vešel do chodby. Jáchym ho následoval. Chodba nebyla ze začátku nízká, tak se jim šlo pohodlně. Na podlaze chodby byla tu a tam voda, občas kameny.

Šli pomalu, naslouchajíc jakéhokoliv zvuku. Chodba začala pozvolně klesat a snížila se. Museli se pokrčit. Došli k prvnímu ohybu chodby a za ním bylo vidět, jak se chodba klikatí do dáli. Již nebyla tak velká, zúžila se a výška chodby byla nestálá. Také vody přibylo.

„Tak co?“ řekl tiše Jaroslav.

„Já bych šel ven,“ odpověděl mu Jáchym a v jeho hlase byl cítit strach.

„Tak ještě kousek,“ řekl Jaroslav a vyrazil. Jáchym si povzdechl, ale přece tady nezůstane sám. Vyrazili. Museli se notně skrčit. Hned za zatáčkou vyplašili nějakého létajícího tvora, který jim poplašeně létal kolem jejich hlav a vzdáleně připomínal myš. Nevěděli, že je to netopýr.

Šli stále kupředu, pomalu, neboť pochodeň občas vyprskla a báli se, že zůstanou po tmě. Zanedlouho přišli k haldě napadaného kamení. Chodba tu končila.

„Vypadá to, že to věkem celé spadlo,“ řekl stísněně Jáchym. Jaroslav neodpověděl, jen pokýval hlavou a prohlížel si zavalenou chodbu.

„Máš pravdu, tady už nic nezmůžeme,“ odpověděl Jaroslav. Otočili se a vydali se k východu. Šlo se jim teď lépe a posléze již bylo vidět na boží den.

Pěšinkou došli na lesní cestu a po ní se vydali tam, kde mělo ležet město Polná.

Bylo celkem teplo, po noční bouřce ani památky. Slunce se jim opíralo do zad a louka, po které teď šli příjemně voněla.

Cesta se nyní jemně stáčela a brzy bylo cítit vodní tok. Byla to říčka Šlapanka. Říčka tekla z Borského rybníku, na kterém ležel již zmíněný Borský mlýn, ve kterém chlapci předminulou noc spali. Když půjdou podél toku říčky Šlapanky, dojdou do Polné.

Jaroslav se náhle zastavil.

„Povídej,“ řekl a ukázal rukou před sebe. V dáli byly vidět obrysy budov. Jdou tedy správně!

Slunce se pomalu přehouplo přes poledne, když chlapci došli po luční stezce k cestě, která byla již široká a upravená pro povozy. Nikde však ani živáčka. Z obrysů města nyní rozpoznávali celé domy.

Cesta, o které je nyní řeč byla stará obchodní cesta, která ležela na Haberské stezce. U Polné se napojovala na tzv. Kleštěr, což byla prastará celnice v soutěsce, ve které se počítal dobytek, hnaný z Uher do Čech.

O tom ale Jaroslav s Jáchymem neměli ani ponětí. Usedli do trávy a ze svých toren vyndali jídlo, co jim zbylo od mlynáře Vratislava.

„Až dojdeme do města, musíme nakoupit zásoby,“ řekl Jáchym a s chutí se zakousl do sýra. Zapíjeli čistou vodou, v okolí bylo dost studánek, a tak žízní netrpěli.

„Jsem zvědav, jestli se s těmi lidmi setkáme,“ pokýval teď hlavou Jaroslav.

Jáchym se usmál a řekl, „bude úplně stačit, když se o nich dozvíme víc.“

„V tak velkém městě by nám přílišné vyptávání mohlo uškodit,“ dodal Jaroslav. Tohle Jáchyma nenapadlo. Nadechl se, ale v poslední chvilce se zarazil. Jaroslav si toto povšiml.

„Co si chtěl říci?“ otázal se kamaráda se zájmem.

„No, napadlo mě, že bychom taky mohli skončit špatně, s těmi lidmi asi není radno si zahrávat. Budeme muset být dost opatrní,“ řekl rozvážně Jáchym.

Jaroslav pokýval hlavou. Tohle jistě nebude zábava.

Vydali se opět na cestu. Cesta se již neklikatila a sem tam potkávali povozy, či jen pocestné vedoucí dobytek zřejmě na místní trh. Tu a tam s někým prohodili nějaké to slovo či zdvořilost.

Čas pokročil a z města se ozvali první zvony. Lidí na cestě ubývalo, jen před nimi se rýsovala postava nějakého muže. Šel rozvážně, pomalu, jako by byl pohroužen do svých myšlenek. Chlapci ho brzy dostihli. Když ho míjeli, povšimli si, že je skoro stejně starý jako oni, byl však oděn to černé sutany.

Pokynul jim a popřál jim hezký den. Zastavili se. Neznámý si je se zájmem prohlédl.

„Kampak máte namířeno hoši?“, optal se jich neznámý.

„Do města, hledáme jistou osobu,“ odvětil Jaroslav.

Muž pokýval hlavou.

„Jmenuji se Bohuslav a jsem v místním kostele seminaristou.

Chlapci se též představili a dali se společně na cestu. Při ní Bohuslavovi odvyprávěli své příběhy, jak se pak po dlouhé cestě setkali a co vše již stačili zažít. Bohuslav si vše se zájmem vyslechl.

„Máte opravdu zajímavou životní cestu a váš cíl je ušlechtilý,“ pravil, když vyslechl jejich povídání.

„Pokud se vám podaří amulet najít, bude to jistě záslužné a babičku Boženku tím jistě potěšíte,“ řekl potěšeně a dodal, „ale musíte být opatrní. Ten hostinec u Prskavce není místo pro hochy jako jste vy. Schází se tam ledajaká společnost.“

Jáchym na něho pohlédl a pravil, „ano jsme s toho vědomi, ale musíme tam jít, aby se nám stopa po amuletu neztratila.“

„Jen nejsme zdejší a nevíme kde najít nocleh,“ dodal Jaroslav. Bohuslav se usmál. Pohlédl na ně s úsměvem v tváři.

„To nebude problém chlapci, máme malou komůrku u nás na faře, mohu vás tam přes noc nechat,“ pravil. Chlapci na něj s vděkem pohlédli. Jedno starost mají vyřešenou, budou v teple a v suchu!

Za družného hovoru došli do míst, kde se cesta ubírala jakýmsi úvozem, který byl t části tesaný do skály. Bohuslav jim řekl, že se zde nalézá celnice a přes den zde kontrolují královští úřednici pocestné jdoucí do města na trh. Nyní zde panoval klid.

Prošli újezdem a tu tam narazili na menší domky či usedlosti k políčky. To se již blížili samotnému městu.

Město Polná bylo obehnáno silnými hradbami, na které byli z vnitřní strany nalepeny domy. V dáli pak byl vidět jakýsi kostel s věží. Bylo zde celkem živo, na políčkách se stále pracovalo, někdy seděli lidé jen tak na lavičkách před domy a vyprávěli si.

Někteří, když spatřili Bohuslava, pozdravili či jen pokynuli hlavou. Byli i tací, kteří k němu přistoupili s modlitbou, nebo si jen vyměnili vzájemné podzravy.

Chlapci poznali, že Bohuslav je zde znám a těší se velké náklonosti. Budou míst jistě dobrého rádce.

Odbyla sedmá. Na kostelní věži zahlaholili zvony, když se chlapci přiblížili k bráně do města. Byla krásně klenutá, vystavěná z opracovaného kamene. Bohuslav jim sdělil, že se jmenuje Dolní.

Brána byla zavřená, jen v levé části vrat byly malá dvířka, u kterých stál muž v brnění a s halapartnou. Bohuslav k němu přistoupil.

„Buďte pozdraven Vítězslave,“ pravil na přivítanou. Strážný jeho pozdrav opětoval.

„Vracím se z cesty za potřebnými a tito poutníci budou dnes mými hosty, na naší faře,“ řekl a jemně se pousmál. Strážný Vitězslav pokýval hlavou a prohlédl si oba naše chlapce. Představili se mu. Proběhlo ještě pár zdvořilostí a posléze již byli vpuštěni za brány města.

I když se již smrákalo, byl ve městě čilý ruch. Chlapce atmosféra města uhranula. S vytržením koukali na zdobené domy, ornamenty na štítech, sochy v atikách. Ocitli se na nějakém rynku. Uprostřed byl menší rezervoár s vodou. Tu a tam ještě trhovci prodávali své zboží, jiní již uklízeli své stánky. Odevšad znělo plno hlasů, člověk míjel člověka.

Bohuslav jako zkušený průvodce upozorňoval chlapce na různé zajímavosti. Občas se k nim připletl trhovec a nabízel jim své zboží.

Když přešli rynek, stanuli před velkým kostelem. V průčelí mu dominovala vysoká věž.

„Do kostela se můžeme podívat zítra, nyní pojďte, připravíme večeři,“ řekl Bohuslav a kluci přikývli.

„Péčivo, sálámy,“ zahlaholil za nimi ženský hlas. Ohlédli se. Spatřili ženu, snad padesátiletou, která se k nim připletla. Bohuslav od ní koupil kousek chleba a po třech dalamáncích, dále pak salám, sýr  a láhev vína.

Kluci neměli slov. Úplně je život města pohltil.

„Kousek už je fara, tak pojďte,“ pobídl je Bohuslav a kluci ho následovali. Po boku kostelní zdi došli na malé prostranství, kde uviděli menší budovu s věžičkou na střeše. Nad dveřmi byl jakýsi znak. Vedle budovy stála brána, podobná té, kterou vešli do města. Byla zavřená. Nad ní byl ochoz a přecházeli zde stráže s pochodněmi.

Bohuslav vyndal klíč, ten zarachotil v zámku a dveře fary se se skřípotem otevřeli. Ovanul je prazvláštní pach, typický pro kamenné budovy. Bohuslav zapálil pochodeň a vyšli dovnitř. Po kamenných schodech vešli do prvního patra, kde se nacházelo několik zavřených dveří. Podlaha zde byla dřevěná a náporem tři lidí jemně sténala.

Vešli do jedné z místností. Byla vymalovaná bíle, s několika výjevy z bible. U stěny stály dvě postele. V rohu se pak tyčila kachlíková kamna. Bohuslav vyndal nákup na stůl a pokynul chlapcům ať připraví chléb. Mezitím zapálil oheň v kamnech.

Nastal čas večeře. Přisedli ke stolu a po krátké modlitbě se dali do jídla. Bohuslav oběma chlapcům nalil do pohárku víno a rozhovořili se.

„Zítra vám ukážu zbytek města a navštívíme kostel. Ten se vám bude jistě líbit,“ řekl a chlapci s nadšením přitakali.

„A pak vám ukážu, kde se nachází onen hostinec, ale tam již musíte sami,“ řekl a zamyslel se. Oba pochopili. Budoucí kněz by na taková místa neměl chodit.

„Jsi odsud z města,“ otázal se Jáchym.

„Ano, rodiče mají dům kousek od rynku, můj otec je vážený občan,“ prohodil mezi řečí Bohuslav a napil se vína.

„Otec vždy chtěl, abych byl knězem. A tak mě poslal do semináře a posléze jsem přišel zpět a pomáhám místnímu faráři,“ dodal ještě.

„Maminka je obchodnice látkami s mojí mladší sestrou, „řekl a podíval se na hochy. Podívali se na sebe. V kamnech příjemně praskalo dřevo a místnost se jim zdála velice útulná.

„A jaká je vaše víska?“ otázal se po chvíli. Řeči se ujal Jáchym.

„Je to vlastně pár domů, s několika statky a jedním malým kostelem a hřbitovem. Kolem jsou louky a lesy, moc cest tam nevede,“ odpověděl a v očích se mu divně zalesklo. Jaroslav to postřehl a podíval se na svého kamaráda. Ten jeho pohled opětoval.

„Brzy se vrátíme domů, uvidíš,“ řekl s nadějí v hlase.

Jáchym pokýval hlavou a napadlo ho, jaké to vlastně mají štěstí. Všude potkávají samé dobré lidi.

Dojedli. Venku se úplně setmělo. Bohuslav ukázal chlapcům, kde si mohou nechat své věci a rozloučil se nimi a odešel. Ulehli. Hluk zvenčí ustal a na obloze se objevili první hvězdy. Hlas zvonu ohlásil devět hodin. Popřáli si dobrou noc a za chvilku se místností ozývalo jen spokojené oddychovaní.