K focení urbexu jsem se dostal vlastně úplnou náhodou. Bylo to někdy v roce 2014, kdy jsem hledal nějaké zajímavé památky, kam bych mohl vyrazit na výlet. Při hledání jsem narazil na opuštěný zámek kousek od Havlíčkova Brodu. Dnes už je opravený, ale tehdy působil úplně jinak.

O urbexu jsem už něco málo věděl z Facebooku, takže mě samozřejmě napadlo, že bych se mohl podívat i dovnitř. A tak jsem jednoduše vyrazil.

Toulky opuštěnými světy

Když na to dnes vzpomínám, musím se trochu pousmát. Zaparkoval jsem tehdy prakticky přímo u zámku a vůbec jsem neřešil, že kolem jsou domy a spousta očí. Dnes bych nad tím přemýšlel trochu víc. Tehdy jsem ale především chtěl zjistit, co se skrývá uvnitř.

Zámek jsem si prošel a samozřejmě také nafotil. Bylo to v květnu, ale počasí fotografování příliš nepřálo. Obloha byla zatažená a úplně bílá, skoro jako mléko. Navíc jsem s sebou neměl stativ. Tehdy jsem fotografování trochu podcenil a musel jsem si vystačit s tím, co jsem měl.

Přesto z toho vzniklo několik docela povedených fotografií.

Ale fotografie nebyla vlastně to jediné, co mě na tom bavilo. Možná ještě víc mě zaujal samotný průzkum. Procházet místem, které už nějakou dobu nikdo nepoužívá, objevovat jednotlivé místnosti a dívat se na věci, které tam po původních obyvatelích zůstaly.

A byla v tom ještě jedna zvláštní věc. Vědomí, že tam vlastně nemám co dělat.

Byl to cizí majetek. To, že byl objekt opuštěný, na tom nic neměnilo. Právě tahle kombinace zvědavosti, objevování a určitého pocitu, že člověk překračuje hranici, pro mě byla na urbexu od začátku něčím zajímavá.

Tehdy jsem ještě netušil, že to nebude moje poslední opuštěná budova.

Další zámek

Po první zkušenosti pak bylo několik měsíců klid. K urbexu jsem se vrátil až v prosinci téhož roku, kdy jsem vyrazil do jižních Čech.

Tentokrát mě k dalšímu zámku přivedla fotografie, kterou jsem zahlédl na Facebooku. Objekt mě zaujal a protože jsem si chtěl místo najít sám, začal jsem pátrat po jeho poloze. Nakonec se mi to podařilo a mohl jsem vyrazit.

Stejně jako poprvé jsem jel autem sám. A stejně jako poprvé jsem nechal stativ doma.

Auto jsem zaparkoval kousek od vesnice a zbytek cesty pokračoval pěšky. Když jsem dorazil k zámku, zjistil jsem, že vstupní brána je otevřená. V tu chvíli jsem nad tím nijak zvlášť nepřemýšlel. Prostě jsem prošel dovnitř.

Zámek jsem si opět prošel a fotografoval. Teprve při cestě zpátky jsem zjistil, proč byla brána otevřená.

Na nádvoří se objevil správce objektu.

Najednou jsem si uvědomil, že moje návštěva možná není úplně podle představ majitele. Správce mě naštěstí neviděl. Opatrně jsem proto zamířil pryč přes zarostlou zahradu, kde jsem objevil malou vstupní branku. Ta byla také otevřená, a tak jsem jí prošel a vydal se zpět k autu.

Dnes už bych takovou situaci asi řešil jinak. Tehdy jsem ale bral urbex především jako dobrodružné objevování opuštěných míst. A právě podobné situace mi postupně začaly ukazovat, že urbex není jen o fotografování zajímavých interiérů. Je také o tom vědět, kde člověk je, komu místo patří a jaké riziko vlastně podstupuje.

Když jsem měl pocit, že tam nejsem sám

Další návštěva pro mě byla trochu jiná. Bylo to v březnu 2016 a tentokrát jsem vyrazil k malému zámečku na Vysočině, jen kousek od Jihlavy. Stál v malé vesnici, na konci slepé ulice. Za posledními domy už byla jen pole a lesy.

Opět jsem zaparkoval tak trochu „na frajera“ přímo u zámku. Nikde nikdo. Byla zima a kolem panovalo naprosté ticho. Z prázdných okenních otvorů zůstaly jen okenice, se kterými si pohrával vítr.

Dovnitř jsem se dostal otvorem, kde kdysi bývaly dveře.

Tentokrát už jsem ale nebyl vybavený jen fotoaparátem. Měl jsem stativ a LED světlo, kterým jsem si mohl nasvětlovat jednotlivé kompozice. A právě tady jsem začal urbex vnímat trochu jinak. Už jsem jen neprocházel objektem a nehledal, co bych mohl vyfotit. Začal jsem si s místem hrát fotograficky. Hledal jsem světlo, úhly, detaily a kompozice.

Jenže celou dobu jsem měl zvláštní pocit.

Pocit, že tam nejsem sám.

Prošel jsem celý objekt. Nakoukl jsem do jednotlivých místností, prohlédl chodby i další prostory. Nikde nikdo nebyl. Přesto se toho nepříjemného pocitu nedalo zbavit.

Nakonec jsem odešel ven, nastoupil do auta a chystal se odjet. Když jsem se ještě naposledy podíval na zámek, zahlédl jsem v jednom z oken něco, co vypadalo jako mihnutí postavy.

Samozřejmě to mohl být jen pohyb stínu, závěs, okenice nebo něco, co jsem v šeru špatně zahlédl. Dodnes nevím.

Ale ten pocit ve mně zůstal.

A možná právě proto jsem se k tomu místu později ještě jednou vrátil – tentokrát už ne s fotoaparátem, ale s počítačem a klávesnicí.

Napsal jsem povídku Neznámý. Je o člověku, který se rozhodne prozkoumat opuštěný zámek. Samozřejmě netuší, co ho tam čeká.

Na konci povídky jsem využil právě ten obraz, který mi tehdy zůstal v hlavě:

„Přes přední sklo viděl, jak se v okně mihla tmavá postava…“

Možná to byla jen moje fantazie. Ale právě takové okamžiky byly jedním z důvodů, proč mě urbex začal tolik bavit. Opuštěné místo totiž není jen prázdná budova. Má svůj příběh, atmosféru a někdy v člověku probudí i vlastní představivost.

Zámecká kaple

Další návštěva mě zavedla k další zámecké ruině. Tentokrát stál zámek na okraji malé obce nedaleko Prahy. Na první pohled to byla vlastně jen zarostlá ruina. Bez oken, bez dveří a s částí střechy pryč. Schodiště do horního patra už dávno neexistovalo a nahoru se dalo dostat pouze po žebříku.

Člověk by si mohl říct, že na takovém místě už vlastně není co fotografovat.

Jenže já věděl, že uvnitř zůstala zachovaná zámecká kaple.

Do objektu jsem se dostal otvorem v zazdívce. Jakmile jsem prošel dovnitř, objal mě chlad a šero. Z oken někde vysoko u stropu sice dovnitř pronikaly sluneční paprsky, ale na osvětlení prostoru to nestačilo.

A potom jsem vzhlédl.

Ze stropu na mě hleděli andělé.

V tu chvíli jsem měl pocit, že jsem objevil něco mnohem cennějšího než další zajímavou lokaci pro fotografování. Z ruiny, která zvenčí vypadala jako stavba odsouzená k zániku, se najednou stalo místo s neuvěřitelnou atmosférou.

Moje duše doslova zaplesala.

V kapli vznikla série fotografií, ale zároveň ve mně zůstal i příběh. A později jsem podle toho místa napsal další povídku. Tentokrát o muži, který přichází do zchátralého zámku a v jeho kapli se na chvíli zastaví, aby přemýšlel o svém životě, svých snech, prohrách a promarněném čase.

Povídka končí jeho odchodem. Muž vstane, ještě chvíli stojí a nechává kolem sebe proudit vítr. Potom pohlédne prázdnými okny ven a odejde s rozhodnutím, že se už nikdy nevrátí.

Až později jsem se dozvěděl jednu zajímavost. V kryptě zámku se kdysi měli scházet satanisté.

Nevím, nakolik tato informace odpovídala skutečnosti. Ale přiznám se, že když jsem si ji později spojil s atmosférou toho místa, moje představivost už pracovala na plné obrátky.

Klášter na konci světa

V dubnu roku 2018 jsem se vydal přes celou republiku k opuštěnému klášteru. Byla to jedna z těch cest, kdy člověk přesně ví, že nejede jen tak někam na výlet. To místo mě přitahovalo už dlouho a já konečně dostal příležitost ho navštívit.

Auto jsem nechal kousek od hřbitova a dál pokračoval pěšky. Ke klášteru jsem se dostal otvorem ve zdi, kde kdysi bývalo okno.

Klášter byl hodně poničený. Přesto jsem tam strávil asi tři hodiny a vznikla řada fotografií, kterých si dodnes velmi cením. Bylo to jedno z těch míst, kde člověk nefotí jen proto, aby si odvezl obrázky. Neustále nachází další a další pohledy, detaily a stopy minulosti.

Po několika hodinách jsem se vydal ještě dál.

V křoví jsem objevil malé dveře, které vedly do kostelní věže. Prošel jsem úzkou chodbičkou uvnitř zdi a najednou jsem se ocitl v prostoru věže. Nahoru vedly staré dřevěné schody.

Když jsem na ně vstoupil, začaly vrzat.

A ne takovým tím romantickým způsobem, jak si člověk představuje staré schodiště. Každé další vrznutí ve mně vyvolávalo otázku, jestli pode mnou schody ještě chvíli vydrží. Připadal jsem si trochu jako Jan Tleskač, když jde na věž zvonit.

Nakonec jsem nahoru vylezl.

A ten výhled za to opravdu stál.

Když jsem sešel zpátky dolů, čekala mě poslední zastávka – kostel.

Byl úplně vyrabovaný. Z původního vybavení prakticky nic nezůstalo. Jen vzadu někdo vytvořil provizorní oltář.

Postavil jsem se tam.

A najednou jsem přestal vnímat čas.

Nevím, jak dlouho jsem tam stál. Několik minut? Půl hodiny? Možná déle. Jen jsem se díval kolem sebe a přemýšlel o lidech, kteří tím místem kdysi procházeli. O těch, kteří se tu modlili, žili své životy, měli své radosti, starosti, sny i trápení. Všechno zmizelo. Zůstaly jen stěny, prach a několik stop.

Ze snění mě nakonec vytrhl paprsek slunce.

A právě z tohoto zážitku vznikla další povídka, kterou mám dodnes velmi rád. Nazval jsem ji Máme na výběr?

Je o člověku, který vstoupí do opuštěného kostela a postupně si uvědomí, že v něm vlastně není sám. Ne proto, že by tam byli duchové v klasickém smyslu. Jsou tam lidé, kteří přišli dávno před ním. Jejich životy, jejich rozhodnutí, jejich modlitby a jejich chyby.

A nakonec pochopí, že každý člověk po sobě zanechává určitý otisk.

Ne nutně v kameni nebo ve stavbě. Ale v čase.

Jsme jen otisky. Otisky našich činů a duší.

Možná právě proto se k té povídce stále vracím.

Někdy má člověk štěstí

Poslední vzpomínka, kterou bych do svého urbexového období zařadil, není romantická ani tajemná. Je vlastně docela hloupá.

Tentokrát jsem na průzkum nevyrazil sám. Jel jsem s kamarádkou a měli jsme se potkat s jejím kamarádem, kterého jsem do té doby neznal. Společně jsme chtěli prozkoumat jeden opuštěný zámek nedaleko Prahy, místo spojené s velmi temnou částí českých dějin.

Dnes už nechci uvádět ani jeho jméno, ani přesnou lokalitu.

Na místo jsme dorazili a samozřejmě jsme opět zaparkovali tak trochu „na frajera“. Následoval krátký plán a potom jsme se vydali k areálu.

Už při příchodu mě zaujaly kamery rozmístěné kolem zámku.

„Ty nejsou funkční,“ uklidňoval mě kamarád.

Nějak se mi to nezdálo. Jenže člověk nechce být za sraba, takže jsem to pustil z hlavy.

Dostali jsme se dovnitř a já začal fotografovat. Byl jsem zabraný do focení natolik, že jsem si ani nevšiml, že ostatní někam zmizeli.

A pak se objevila kamarádka.

„Je tu nějakej chlap v oranžovým.“

V tu chvíli jsem si ještě říkal, že je to snad nějaký vtip.

Nebyl.

Na chodbě proti nám stál skoro dvoumetrový chlap v oranžovém pracovním oblečení. Vousy měl téměř až k hrudi a mluvil s ruským přízvukem.

Najednou nebylo kam utéct.

Začalo vysvětlování. Že jsme nepřišli nic ukrást, že nás zajímají staré a opuštěné budovy a že jsme si chtěli jen něco vyfotit.

Muž se ptal, jak jsme se dostali dovnitř.

Vymýšleli jsme odpověď, která nebyla tak úplně pravdivá.

Opakoval své „ajajaj, ajajaj“ a vysvětloval nám, že se do objektu nesmí. Likvidoval tam zbytky starých laboratoří pro nového majitele.

Upřímně řečeno, respekt z něj šel.

Nakonec ale pochopil, že opravdu nemáme v úmyslu nic ničit ani krást. Kupodivu nám dovolil zámek nafotit.

A tím se celý příběh obrátil.

Místo aby nás vyhodil, prošel s námi část objektu a začal nám vyprávět, co kde bývalo. Najednou jsme tam nestáli jako vetřelci, ale jako návštěvníci, kterým někdo otevřel dveře do minulosti.

Stáli jsme v hlavní hale a já si uvědomoval, jakou historií tohle místo prošlo. Přemýšlel jsem, kdo tudy kdysi chodil a co všechno se zde odehrálo.

Po nějaké době se mě muž znovu zeptal, jak jsme se vlastně dostali do areálu.

Tentokrát už jsem neměl moc co vymýšlet.

Řekl jsem mu pravdu.

Přelezli jsme hlavní bránu.

„Ajajaj, ajajaj,“ ozvalo se znovu.

A pak dodal něco, co mě rozesmálo.

„Vždyť už tu stejně není co ukrást.“

Napětí bylo pryč.

Nakonec jsme si povídali ještě dlouhou dobu. Řeč přišla i na Ukrajinu a Černobyl a na to, jak se vlastně dostal do Česka.

Asi po hodině jsme se začali chystat k odchodu.

Čekal jsem, že budeme muset zase řešit, kudy jsme se do areálu dostali. Místo toho nás překvapil.

„Vypustím vás hlavním vchodem, aby dáma nemusela zase lézt oknem,“ řekl s úsměvem.

Odemkl dveře a pustil nás ven.

Když jsme se loučili, ještě dodal:

„Nikdy jsme se neviděli a vy jste tu nikdy nebyli.“

Poděkovali jsme a odešli.

Cestou k autu jsem si říkal, že jsme měli opravdu štěstí.

Ale tahle návštěva mě naučila ještě něco jiného. Ne vždy je dobré věřit člověku, kterého znáte první den. A někdy je možná stejně důležité umět přiznat si, že jste udělali hloupost.

Tenkrát to dobře dopadlo.

Podruhé už bych na stejné místo určitě nešel stejným způsobem.

Někdy má holt člověk štěstí…

Tečka

Následovalo ještě několik dalších objektů a desítky fotografií. Urbex mě pořád bavil a já si užíval nejen samotné fotografování, ale také hledání míst, jejich příběhů a lidí, které jsem díky tomu poznal.

Pak ale přišel zvrat.

Urbex začal být stále populárnější. Vznikaly nové stránky a skupiny, začaly se objevovat nabídky lokací a některé informace se dokonce prodávaly. Místa, která jsem dříve hledal sám a jejichž návštěva byla malým dobrodružstvím, začala být najednou snadno dostupná.

A s tím se měnila i samotná místa.

Když si člověk některou lokaci našel sám, často už byla značně poničená. Přicházeli lidé, pro které nebylo důležité místo samotné, jeho historie nebo atmosféra. Šlo hlavně o fotografie, videa, lajky a sledovanost na Facebooku nebo YouTube.

Čím dál víc mi to začalo vadit.

A někde vzadu ve mně pořád zůstávala i vzpomínka na den, kdy jsme byli přistiženi v jednom ze zámků. Na ten zvláštní pocit, kdy člověku dojde, že překročil hranici, kterou možná překročit neměl.

Nakonec jsem se rozhodl.

V roce 2020 jsem smazal svou stránku o urbexu, kterou jsem pojmenoval Toulky opuštěnými světy.

Tečka.

Žádné velké loučení. Prostě konec jedné etapy.

Dnes se ale na ty doby dívám rád. Občas si nad starými fotografiemi zavzpomínám na místa, která už možná dávno neexistují, na cesty přes republiku, na zvláštní okamžiky, které se nedají naplánovat, i na lidi, které jsem díky urbexu poznal.

Jsem rád, že jsem tehdy byl součástí téhle komunity.

A i když už dnes urbex nefotím, něco z těch opuštěných světů ve mně zůstalo.

Na fotografiích.
 V několika povídkách.
 A hlavně ve vzpomínkách.