Za středověku, jak jej v 21. století chápeme, se udála řada příběhů, dnes těžko uvěřitelných. Název středověk značí období mezi starověkem a novověkem, avšak pozor, novověk teprve přijde…

Země Koruny české, jež ustanovil Karel IV., císař Svaté říše římské svými bulami ze 7. dubna 1348, za jeho vlády vzkvétaly. Byl to panovník vzdělaný, například hovořil plynně pěti jazyky. Z trosek díla svých předchůdců na trůně vybudoval silnou ekonomiku, zemi konsolidoval, zásadně ji změnil.

Éru Karla IV. dodnes připomíná kamenný most (založen 1357), Carolinum (1348), chrám Sv. Vojtěcha a Sv. Víta (základy 1344). Za Karla IV. vyrostla řada hradů, perlou mezi nimi je hrad Karlštejn nad údolím řeky Berounky nad Karlštejnem, stejnojmenným městysem.

Základy hradu byly položeny 1348 a císař mu od začátku přikládal velký význam, sám kontroloval postup stavby. Umístil sem pak císařský korunovační poklad, k jehož ochraně nechal ve druhém patře velké věže upravit obytnou komnatu na kapli sv. Kříže, vysvěcenou 1365. Hrad má velkou historickou a uměleckou cenu, je národní kulturní památkou. Vznikly i další hrady, jako Radyně u Plzně (1356), Kašperk na Šumavě (1356) aj. Nad jiné si Karel IV. oblíbil hrad Bezděz, kde často dlel.

Když císař a král Karel IV. odešel na věčnost, přešla vláda zemí Koruny české na jeho syna, Václava IV. Ten však ani zdaleka nedosahoval kvalit jeho otce. Vládnutí jej nezajímalo, užíval si světských radovánek. Právem se mu vyčítalo, že je králem líným, neschopným…

Doba se měnila a lidé s ní. V zemi nastal po smrti Karla IV. chaos, šlechta se bouřila a poddaní pod jejími rozmary trpěli. Na cestách nebylo bezpečno, krajem se toulali všelijací lapkové. Evropa sama dokonce zaznamenala papežské dvojvládí, schizma.

Příběh, o kterém vám teď budu vyprávět, má svůj začátek na pomezí Moravy a Čech, v kraji lesů a luk, řek a potoků, kopců a hlubokých údolí, kde ševelila kola mlýnů. Od poloviny 14. století zde kovkopové dobývali z hlubin země poklady. Mezi nimi hlavně stříbro.

Za časů dolování stříbra a všeobecné prosperity z důlní činnosti vyrostla u farního kostelíka Sv. Jana Křtitele ves Stará Jihlava. Po objevu nalezišť stříbra vzniklo na moravské straně ostrohu tvořeném říčkou Jihlávkou královské horní město Jihlava. K objevu zdejšího rudního revíru přitom došlo náhodně, ač byl velmi rozsáhlý. Na severu dosahoval k Polné, na jihu k Třešti, na západě k Vyskytné u Pelhřimova a na východě až k Lukám nad Jihlavou.

Na severovýchod od Jihlavy tedy leží město Polná. Vyrostlo při tzv. Haberské stezce, jedné ze středověkých obchodních cest, spojujících Čechy s Moravou. A právě k okolí Polné se váže začátek našeho příběhu. Vydejme se spolu do let dávno minulých za dobrodružstvími potulného chlapce…

Potulný kejklíř táhl krajem a hlavou mu šly temné myšlenky. Však už dva dny nic nejedl a ani neví, kdy se naposled pořádně vyspal. Tak jako myšlenky se honily jeho hlavou i mraky nad ním zvěstovaly, že se chystá k pořádné bouři. Kde dneska složí hlavu? Najde se pro něho něco k jídlu?

Jak tak přemýšlel a blátivá cesta se komíhala, spatřil mezi keři štíty stavení. Že by vesnice, či jen samota? Snad najde hodné lidi, kteří mu poskytnou něco k snědku.

Došel ke srázu a zjistil, že domů je několik. Nad hlavou zaburácel hrom a první kapky zkrápěli jeho již dotrhaný šat. Musí se tedy dostat nějak dolů. Napadlo ho, proč někdo vystavil vesnici v takovém údolíčku, kde by je mohli snadno napadnout. Obešel skoro celé údolí, ale skrz keře nespatřil ve vesnici ani živáčka. Jen tmavá okna domků a spuštěná mříž v bráně jakoby dávali najevo, že zde není vítaný.

Cestičkou ve stráni došel k bráně. Všude byl klid, jen kapky deště si pohrávali s jeho vlasy. Musím se schovat! Musím! Obcházel palisádu a marně hledal nějaký vstup. Když už to chtěl vzdát, zřel, že v palisádě byl probořen malý otvor. Protáhl se jím a vesnice ho svým tichem mlčky přijala.

Opatrně šel vyšlapanou cestou k druhé bráně, kryje se mezi stromy, aby nebyl příliš nápadný, aby ho někdo náhodou nenapadl. Jak by se vlastně ubránil? Druhá brána měla staženou mříž, ale zjistil, že i tak jí může projít. Vždyť má vylomené klády. Vesnice asi byla napadena a opuštěna.

Prošel bránou a ocitl se na návsi. Stavení měla otevřené dveře a všudy byl mrtvolný klid. Procházel opatrně kolem domečků a nahlížel okny dovnitř. Nikdo nikde. Ticho. Nicota.

Náhle za sebou zaregistroval pohyb. Prudce se otočil. Slípka! Šance se najíst! Ani nevěděl, kde se v něm našel zbytek síly, ale skočil po slípce a už ji drží. Tamhle na domě je sekerka! Rozmáchl se a setnul slípce hlavu. Má jídlo! Dnes bude jíst!

Zjistil, že v domku kde byla sekerka, je i ohniště. Rozdělal oheň a brzy se domem táhla vůně pečeného masa. Už dlouho mu takhle nechutnalo. Natáhl se na slaměnou postel a přichystal k spánku. Snad zítra bude lépe. Milosrdný spánek ho brzy vytrhnul z reality, vesničku pokryla tma a jen deštík jemně bubnoval do střech domů. Ano, zítra bude líp!