Jan Žák

Doubravka

Byla klidná noc. Měsíc se sunul po obloze a vítr si pohrával s korunami stromů. Jáchym, schoulený do klubíčka, tiše oddychoval. Spal. Ke krmelci, kde dřímal, se přiblížila liška. Zvědavě nakoukla, vábil ji pach člověka. Několikrát se protáhla těsně kolem Jáchyma, ale ten, snad se mu něco zdálo, se instinktivně ohnal a odehnal ji. V dáli zahoukala sova. Les byl tichý, jen tu a tam po nebi proletěla hvězda.

Jáchym se ze spaní protáhl, a ještě víc se zachumlal do sena. Měl sen. Viděl se v něm, jak se blíží ke vsi. Lidé ji už dávno opustili, jen černé obdélníky oken zanedbaných stavení smutně žalovaly, že tady byl kdysi život. Jáchym se viděl, kterak si pochutnává na slepici, kterou se mu podařilo ulovit a také jak hovoří s knězem. Vtom sen poskočil a Jáchym se ocitl na cestě. Jako každý den. Už dlouho se toulal světem…

Zvědavá liška se vrátila, tiše se protáhla dírou do krmelce a šmejdila kolem. Byla tak drzá, že hmatovými vousy několikrát polechtala Jáchyma po tváři. Sen se definitivně přetrhl. Jáchym se zprudka posadil a protřel si oči. Liška vykvikla a zmizela v lese. Jáchym si stále mnul zrak a když přivykl tmě, z krmelce vylezl. Měl žízeň.

Rozespale se vydal po cestě k nedaleké lesní studánce. Napil se a nabral vodu do čutory. Studená voda ho probrala: „Kolik asi tak může být hodin?“, pomyslel si. Posadil se u studánky a pozoroval tok řeky. Nechal plynout svoje myšlenky. „Půjdu ještě spát, nebo se vydám na cestu?“

Do lesního ticha zdáli zazněl slabý zvuk zvonu. Vytrhl Jáchyma z myšlenek. Čtyři údery. Čtyři slabé údery. „Musí to být opravdu daleko,“ řekl si sám pro sebe. Vstal. Spát už nepůjde, je čas jít dál. Došel ke krmelci, sbalil si tornu a vyrazil.

„Lesem nepůjdu,“ řekl si. Vzpomněl, co mu babička povídala o lupičích. A tak se vydal po cestě, kterou dobře znal. Vyšel z lesa, přešel kamenný mostek a na rozcestí za ním odbočil doprava. Měsíc mu svítil na cestu a Jáchym si vzpomněl na písničku, kterou mu kdysi zpívala maminka a kterou si často broukal, když putoval krajem:

Hvízdal si, občas si bujně povyskočil. Byl dobře naladěn. Cesta se vinula k obzoru a jak se blížilo rozednění, začalo se mírně oteplovat. Ozval se první ranní ptáček. „Bude svítat,“ pomyslel si Jáchym. Přeskočil zmoli u cesty a vyběhl po louce vzhůru na kopec. „Pozdravím se se sluníčkem,“ řekl si a tato myšlenka ho zahřála u srdce:

„Jdu loukou rozkvetlou a voňavou,
koho potkám toho vezmu s sebou…“

Doběhl na vrchol a usedl do trávy. Louka zlehounka šuměla, obzor se červenal. Příroda se začala probouzet. Obzor zrudl, sluneční paprsky rozsvítily nebe. Ptáci spustili nekonečné písně. Jáchym seděl, ani nedutal. Nasával do sebe krásu nového dne, jako už tolikrát předtím. Vyndal z torny čutoru a zhluboka se napil vody. Uchopil zbytek chleba, zakrojil kus špeku a s chutí se do něho pustil.  

Zaujalo ho, jak se k němu po cestě blíží silueta člověka. „Kdo to je?“ pomyslel si. „Pocestný jako já?“

Vstal a zamával tím směrem na pozdrav. Silueta se zastavila. Neznámý si jej prohlížel. Pak se vydal směrem k Jáchymovi. Ten už zdáli s uspokojením rozpoznal, že příchozí je půvabná mladá dívka. Došla k Jáchymovi a usmála se na pozdrav. V tu chvíli jako by se v něm zastavil svět. Pohlédl do jejích modrých očí, neschopen pohybu. Svět se s ním zatočil, srdce mu radostí poskočilo. Tak krásné děvče už dlouho neviděl. Opětoval její úsměv a dívka se lehce zapýřila.

„Jsem Jáchym,“ představil se a podal jí ruku na pozdrav. „Já Doubravka,“ odtušila plaše dívka. „Krásné jméno,“ pomyslel si Jáchym. „Kam máš namířeno, tak sama?“, zeptal se. Dívka se opět plaše usmála: „Za babičkou, žije tu nedaleko,“ odpověděla.

„S jednou babičkou jsem se cestou potkal,“ odvětil Jáchym, „seděla u kapličky, nedaleko od ní byl starý smírčí kříž“.

„To mohla být moje babička,“ skočila mu do řeči Doubravka. „Často tam sedává.“

Dali se do řeči. Jáchym vyprávěl o své cestě, jak přespal nedaleko starého mostku a jak se zapovídal s babičkou. „Bohužel ale neznám její jméno,“ dodal. „Pokud to byla ona, jmenuje se Boženka,“ řekla dívka.

Slunce povyskočilo zpoza obzoru a hřejivé paprsky se opřely do země. Jáchym vyndal z torny chléb a sýr a nabídl Doubravce. Posnídali spolu. Doubravka vyprávěla, jak byla na cestě do starého kostela, který je nedaleko odtud. „Žije tam starý poustevník, který byl kdysi knězem v tom kostele,“ obrátila se k Jáchymovi. Slunce jí ozářilo tvář. „Je krásná,“ pomyslel si Jáchym.

„Proč chodíš na tak chmurná místa?“ zajímal se. Dívka spustila: „Když jsem byla malá, chodily jsme tam s babičkou na mše. Jednou tam vtrhli lapkové a chtěli od lidí peníze, jinak že nás zabijí. Několik lidí se snažilo bránit, a lapkové je opravdu pobili. Chtěli peníze i po nás, ale jsme chudí, nic jsme neměly. Jen starý amulet, který babička nosila kolem krku. Kněz nám chtěl pomoci, ale lapkové byli v přesile,“ dořekla a odmlčela se.

Jáchym se zaujetím naslouchal. „A jak to dopadlo?“ zajímal se. Doubravka se jemně pousmála. „Není to veselá příhoda,“ dodala smutně. „Prosím, pokračuj,“ požádal ji Jáchym.

„Kněz, jmenuje se Ctibor, popadl oltářní svíci a jako s mečem vyrazil na naši obranu. Jeden z lapků, pamatuji si, že ho ostatní nazývali Zbyhněv, tasil meč a nastal boj. Ctibor se bránil jako lev, ale Zbyhněv byl silnější.“

Doubravka se opět odmlčela. Jáchym jí se zatajeným dechem pozoroval. Viděl, jak se jí jemně chvěje brada. Osmělil se a vzal její ruce do dlaní. Pohladil je. Dva pohledy se setkaly. Srdce obou mladých lidí se usmála… „Děkuji, Jáchyme,“ pronesla šeptem a sklopila zrak.

„Prosím pokračuj, Doubravko,“ požádal ji opět Jáchym. Dívka se nadechla a ponořila se opět do příběhu: „V kostele vypukla panika. Řinčelo sklo, jak se mnozí lidé chtěli dostat ven okny. Ctibor udatně bojoval se Zbyhněvem. Byl to boj nerovný a já, ukryta za lavicí jsem viděla, jak Ctiborovi docházejí síly. Zbyhněv se ohnal mečem a udeřil jej do hlavy. Ctibor padl k zemi. Vykřikla sem. Babička mě nestačila stáhnout do úkrytu, a tak nás Zbyhněv spatřil. Došel k nám a já viděla jeho zlý pohled. Babička mě schovala pod sebe a hlasitě se modlila. Zbyhněv se napřáhl…“

Dívka se opět odmlčela. Po tváři jí stékaly slzy.

Jáchym vytáhl z kapsy kapesník a podal ho dívce. Utřela si oči a vděčně pohlédla na Jáchyma. Jeho srdce zavelelo, zvedl ruku a dívku pohladil. Ticho. Louka šuměla, slunce stálo vysoko nad hlavami. Jáchym vytáhl z torny čutoru a podal ji dívce. Zhluboka se napila.

„Máš ještě kousek toho sýra?“, optala se Jáchyma. Přisvědčil a podal jí sýr a chléb. S chutí se do něj pustila. Seděli vedle sebe a mlčeli. Vítr svištěl, ptáci předváděli své serenády. Jáchym se chvěl nedočkavostí. Tisíc myšlenek se mu dralo myslí. Z přemýšlení ho vytrhl až jemný dotek na jeho rukou: „Děkuji Ti, jsi hodný Jáchyme,“ pravila Doubravka, když se nasytila. „Chceš abych pokračovala?“ Jáchym přikývl.

„Zbyhněv se rozpřáhl mečem proti babičce, ale neudeřil ji. Zahlédl amulet, jak jí vyklouzl z oděvu. Prudce ho utrhl babičce od krku. Zašklebil se, vycenil na nás žluté zuby, vyskočil a odešel. Viděla jsem ještě, jak zavřel dveře od kostela,“ dovyprávěla dívka.

„A co bylo dál, jak jste se dostali z kostela?“ naléhal nervózně Jáchym.

Dívka pokračovala: „Když se za ním zavřela vrata, začala jsem tahat babičku za ruku. Křičela jsem, že musíme ven. Kostel se plnil kouřem, lapkové ho zapálili. Špatně se nám dýchalo, všude leželi lidé, další se snažili dostat ven. Plakali a zoufalstvím křičeli. Uviděla jsem ležícího Ctibora. Napadlo mě, že bych ho mohla polít vodou. Doběhla jsem k nádobce se svěcenou vodou a potírala mu obličej. Po chvíli se probral. Kostel hořel, začaly padat trámy z krovu. Semkli jsme se okolo Ctibora. Volal na ostatní, ti se k němu seběhli. Klečeli jsme na zemi, Ctibor nás uklidňoval. Vykřikl, že musíme ven, nebo tady zahyneme. Jako na povel jsme vyskočili a běželi za ním. Vrata kostela ale byla zavřená. Někdo řekl, že je musíme prorazit. Muži se rozeběhli a opřeli se o ně. A znovu! Až se ozval praskot a vrata se i s muži vyvalila ven. Byli jsme volní. Vyšli jsme před kostel. Lidé plakali, někteří se hlasitě modlili. Hledala jsem babičku. Byla u Ctibora. Oba byli v pořádku. Otočila jsem se a spatřila kostel, kterému plameny pohlcovaly střechu, trčely z ní holé trámy. A to je vlastně všechno. Ten den jsme přišli o hodně dobrých lidí. Našli v kostele smrt. Jen pár se nás tehdy vrátilo domů.“

Doubravka zmlkla. Jáchym hleděl s otevřenými ústy, neschopen slova. Dívka na něj pohlédla a sotva znatelně se usmála: „Už je to dávno, co se to stalo, Jáchyme. Kostel se nepodařilo opravit, zpustl. Ctibor se s tím nedokázal smířit a stal se poustevníkem. Žije v kostele dodnes“.

„A co babiččin amulet?“, zajímal se Jáchym. „Ten je nadobro pryč,“ řekla smutně Doubravka. „Zbyhněva už od té doby v kraji nikdo nespatřil. Je možné, že amulet už nemá,“ dodala.

Jáchym chápavě kývl hlavou. Mlčeli. Jáchymovi táhl hlavou příběh, který mu Doubravka právě vyprávěla. Napadlo ho, že by se mohl v kostele zastavit, třeba získá nějaké informace. „Půjdu za Ctiborem,“ řekl. „Rád bych ti pomohl amulet vrátit“. Doubravka na něj s překvapením pohlédla: „To bys opravdu udělal?“ Jáchym přikývl. Dívka se na okamžik usmála, pak ale posmutněla.

„Co je?“, ptal se Jáchym. Pohlédla na něj a řekla: „Může to být nebezpečné a ani nevíme, kde Zbyhněv teď je.“

„To máš pravdu,“ odtušil Jáchym, „ale za pokus to stojí, ne?“ Usmál se a uchopil její ruce do dlaní. Objali se.

„Budu na Tebe myslet,“ řekla. Vstali a hleděli do dáli: „Ten kostel najdeš asi půl dne cesty odtud na malém návrší,“ ukázala rukou za obzor. „Drž se při této cestě.“ Jáchym přikývl. Sbalil tornu a oba zamířili k cestě.

„Buď na sebe opatrný, Jáchyme,“ řekla na rozloučenou Doubravka.

„Brzy na shledanou,“ řekl Jáchym a objal ji. Oba se vydali každý svou cestou.

„Jaké to bylo setkání!“, pomyslel si Jáchym. Myšlenka na amulet ho zcela naplnila. Nebude to lehké, ale najít lapku snad tak těžké být nemůže? Všude kde bude se optá, dobrých lidí je na zemi hodně. Jistě mu někdo pomůže. Když se blížil k místu, kde cesta zatáčí, ohlédl se. Doubravka byla už hodně daleko, i ona ale měla v tu chvíli stejný nápad. Zamávali si na pozdrav a zmizeli z dohledu. Jáchym vesele vyrazil. V mysli se mu vybavil nápěv jeho důvěrně známé písničky:

„Posviť mi sluníčko na cestu mou,
ať nohy mé, za dívkou mou mě nesou.
Já potkal jsem dívku, co mě zajímá,
Doubravku s krásnýma očima…“

Cesta mu pod nohama ubíhala, Jáchym se vydal za dalším dobrodružstvím.